24. 4. 2017

Nymburský půlmaraton podruhé čili ajťácká krysa vítězí datovou převahou

V neděli jsem si podruhé zaběhl nymburský půlmaraton a tím jsem otevřel závody, které běžím podruhé. To zní velkolepě.
Nakonec to velkolepé bylo. Před startem jsem důstojně natrénoval, odběhal 500 kilometrů, ale stejně se mi to zdálo trochu málo. Navíc jsem ve středu neuváženě vyrazil na kruhový trénink, abych nedělal jen běh, přičemž jsem se dal zaslepit reklamním názvem "Hardcore kruháč" a řekl jsem si, že to bude něco pro nás ajťácký lemry, taková trocha reklamní nadsázky. Když jsem se po čtyřech plazil do šatny, napadlo mne, jestli se do neděle seberu. No, sebral alespoň tak, že mi fungovaly nohy, ale bylo třeba si říct, že žádný velký uklánění na bedně, masivní potřásání rukou a jiné hluboké či prudké pohyby bych realizovat neměl.
Takže na mne v pátek padla mírná deprese z toho, zda to uběhnu alespoň za stejný čas, jako vloni (1:53), kdy jsem "běžeckou kariéru" začínal. Jenže co my ajťáci děláme s počítatelnou depresí? Spočítáme si to. Ponořil jsem se do dat, vypočítal jsem si, že mám nárok zaběhnout trať v rozmezí 1:46-1:48 a jediné, co pro to musím udělat, je klást jednu nohu před sebou v tempu 5 minut za kilometr (+/- 2%) a čtyřikrát zatočit, což není nic těžkého. Teď ještě ty nohy uživit. Další chvíle práce v Rku ukázala, že se budu pohybovat na tepové frekvenci 170, což je o dost více, než uživím okamžitým spalováním tuku, takže buďto po třinácti kilometrech výrazně zpomalím, nebo po osmnácti padnu na zem a budu se svíjet v křečích, takže bych si měl vzít nějaké pohodlné oblečení. No a jelikož takový závod je cca 1700 kcal, rozhodl jsem se vzít si sebou čtyři tuby energogelu po 300 kcal, což by mělo stačit. Mělo to jedinou matematickou nevýhodu, že už jsem je nestihl koupit, neboť dorazili přátelé a dal jsem přednost skleničce s nimi, takže jsem s sebou měl dvě. To jsem se rozhodl šalamounsky vyřešit tak, že každou si dám na půlku.

Tradiční problém běhu v dubnu: co si asi tak vzít na sebe. Ještě když jsem se šel proběhnout k Labi půl hodiny před startem, poprchávalo a foukalo, takže jsem si oblékl větrovku.

Na startu byly mraky lidí. Prý přes 550 závodníků, většina z nich ale běžela čtvrtku. Navíc letos organizátoři nevyznačovali koridory podle času doběhu, takže si tam lidi stoupali tak nějak od oka. Řada nováčků se nacpala na začátek, těsně za borce, já si uvážlivě stoupl mírně za půlku startovního pole, takže jsem se doslova brodil přes lidi, kteří prvních pár kilometrů odpadávali nebo vůbec nestíhali. Ale to k tomu patří, jen se to tímhle systémem přes kapacitu pětiset lidí už moc hnát nedá. 

Občas bylo na cestičce kolem Labe trochu narváno, já jsem předbíhal i v tom břehu, abych se dostal někam dopředu... 
Při startu pálilo sluníčko ze všech sil, takže jsem si vyslechl pár komentářů "podívej na toho magora, co má na sobě bundu, ach tihle amatéři". 

Rozebíháme se, startovací pole je poměrně natažené, já pro jistotu čumím, jestli jsem si zapnul hodinky, protože se budu držet plánu. 

Pak už se běželo a to já znám, takže pohoda. Akorát u Labe se ukázalo, proč jsem si bral větrovku: vítr na hranici zamrzajícího tajfunu, později ještě přibral kroupy ve dvou kolech. Mezi tím ovšem svítilo slunce na plné koule, takže ... takže mi alespoň oschla větrovka a nevymrznul jsem, ovšem to je důvod, proč občas běžím s větrovkou, občas bez.

Hlavní vlastností Nymburského půlmaratonu je, že se skoro celý běží po asfaltu, takže ti, kdo trénují na pěšinkách, mají domlácené nohy. Ale jak to říkal Panwerich "běžec má běhat na tom, co je a ne na tom, co není, jak tomu v mnoha případech je".

Přeběh můstku, tohle je druhé kolo, protože v tu chvíli mám sundanou větrovku, za chvíli ji budu v kroupách oblíkat... 

Všechno proběhlo letos vcelku podle plánu. Na osmém kilometru jsem dotankoval gel a zasral si jím ruce, podruhé na třináctém a zasral si jím i kalhoty. V obou případech bylo po čtvrthodině znatelné, jak se dostavila vlna energie, takže technologie fungovala, deficit dvou dalších tub jsem se rozhodl vyřešit tím, že si na občerstvovačce v druhém kole něco naberu. Zkusil jsem čokoládu, ale tláskání se čokoládou za běhu není zrovna jednoduché, pár kousků jsem vdechnul, pár vyprskal, něco možná pozřel.

Když jsem vbíhal do závěrečných třech kilometrů, potkal jsem několik lidí, kteří už jen šli. Zřejmě přepáleno. Tak jsem se pokoušel je pozbudit, roztáhnout, koukal jsem pak, že to dali za slušný čas, dojal mě tedy jeden, na kterého jsem řval, aby pohnul, že už to je za pár, tak se rozeběhl, předběhl mě a v cíli byl deset vteřin přede mnou. A protože já jsem zapomněl, že se ještě běží kolečko na takový výběžek, tak přesně vypočtené síly zhruba došly a už jsem ho nedohnal. Čas 1:47:10 a tempo 5:05 nakonec dopadlo podle plánů, předpokladů a bylo to zhruba to, na co jsem měl. Příjemné bylo, že jsem nebyl tak zrychtovaný, jako minule, mohl jsem se po běhu hýbat a ne jen nesouvisle mektat. Cestou domů jsem si říkal, jestli jsem se nešetřil, ale pohled na průměrnou tepovku 173 a rozmezí 142-182 mě ujistilo, že jsem do toho dal vážně všechno. Minule jsem na tom byl zhruba stejně.

Profrčel jsem cílem, padl jsem na trávu, chvíli si čuměl do mraků, pak jsem se přesunul na lavičku. A tady přichází moment na příběh, kterých jinak bylo při běhu vlastně na můj vkus málo. Na lavičce sedí babička, těch deset minut, co tam sedím, mi něco vypráví a vede se mnou konverzaci. Loučíme se, já se zdvihám, že se půjdu převléknout. Říká mi, že je taková pohádková babička. Směju se tomu. A ptám se jí, jestli nezapomněla popřát včera synovi k narozeninám. Dívá se na mě vykuleně, jak to vím, jestli ho znám, což by bylo divné, říkám, že neznám, ale že jsem já zase kouzelný starý běhač a odcházím, nechávám ji rozjímat nad mystičností situace na lavičce. Bylo mi v tu chvíli líto jí prozradit, že jsem si vzpomněl, že jsem si k ní na lavičku sedl i vloni, což vypadá, jako náhoda, jako prase, kdyby se nepřiznala, že tam sedává den co den. A o synových narozkách mi vyprávěla. Konec předposledního hlubokého lidského příběhu. Poslední si nechám na závěr. 



A jede se do cíle. To už se vážně netvářím příčetně, původní strategií bylo zabrat a cílem profrčet ze všech sil, ale ty právě došly... 




Dvě letošní zlepšení v Nymburce: dělal se přímý přenos z trati (našel jsem ho zde), takže i diváci něco viděli, navíc tu byl prima komentátor, který to zvládl užvanit a při cílovém doběhu si i otevřel startovací listinu a povzbuzoval dobíhajícího jménem. Myslím, že slušné zlepšení oproti loňsku bylo to video. Kromě toho byla v cíli stage, kde se bubnovalo a hrálo, takže trocha zábavy i pro ty, co neběželi. Dobré bylo jídlo, porce rýžového nákypu sedla, postřižinské pivo (nealko pro řidiče) taky.

Skončil jsem celkově 93 ze 192. mužů, tedy mírně před půlkou, o pět minut lépe, než vloni. A kromě toho vloni jsem skončil v poslední třetině, letos před půlkou, i to je příjemné povzbuzení. Nejlepší Viktor Podškubka (je o rok starší) to dal za hodinu dvacet, asi ho ale v tomto roce nebudu dotahovat. Kdybych skončil běh čtvrtkou, byl bych v první třetině, ještě o něco lépe, protože mezičas jsem měl na 49 minutách. Tady je dobře vidět přelom: velká část hobby běžců si nedává půlmaraton, ale čtvrtku, takže časy na čtvrtce jsou v průměru horší, než na půlce, kterou už přeci jen běží větší machři (a já).

Když se tak dívám na fotky, musím souhlasit, že při běhání moc fotogenicky nevypadám, měl bych na tom s nějakým style-poradcem zapracovat... (dělám si prdel, je mi to fuk).

Když jsem po jídle odcházel, postál jsem ještě chvíli u cíle, kde dobíhali další běžci a tleskal jsem jim. Jeden zrychtovaný běžec ke mě přišel, poděkoval, znal mě podle jména, načež se ukázalo, že to byl známý z jednoho ISP, s nímž jsme před lety začínali ... svět běhu je malý a o překvapení není nouze.


Závěrečný hluboký příběh?

Když jsem se u auta převlékal (pohodlné parkování kousek od startu je další super deviza Nymburku), položil jsem si svůj bílý tunel CZ.NIC na střechu auta, aby mi proschnul s tím, že to bych musel být kretén, abych ho tam zapomněl. Neuhodnete, co se stalo. Překvapivě jsem ho tam zapomněl a vzpomněl jsem si na to, až když už jsem byl autem u Sadové. Představil jsem si, jak by se tvářil Vilém, vyhodnotil jsem, že i mizivá šance ho najít stojí za zdržení a jel jsem zpět. Válel se v Nymburku na přechodu, takže jsem zahamtnul brzdu, vyběhl z auta, zastavil provoz, nasedl a frčel domů. Haleluja, oblíbený firemní hadr na hlavu zachráněn.

A teď babo raď. Je už pro mne Nymburk tradicí, nebo dost bylo Nymburku? Je to příjemný silniční maraton, dobře zorganizovaný, nedrahý, nedaleko bydliště, navíc mezi prvními jarními závody, kdy se dá položit nohám otázku, copak dělaly v zimě. Ale taky je to pořád stejná trasa, vlastně spíš nudná, nepřekvapující. Jenže člověk se nemusí pořád při běhu chlámat od zábavy. Rozhodnuto v sobě nemám, jen se mi tak zdá, že i příště poběžím.

Závěrečné ponaučení? 

Když už si pořídíte kompresní ponožky (byť ve slevě) a po doběhu si pochvalujete, jak netlačily a dobře fungují, zkontrolujte si příště před startem, zda jste si je vyrolovali nahoru, nebo je máte ještě srolované dolů, aby vám nevadily při řízení...

A kontrolní otázka pro zkušenější

Jak kurwafix dostanete do Stravy oficiální čas doběhu a délku trati, aniž byste si závod přidali ručně? Lze to nějak docpat do existujícího běhu? Hodinky mi ukazují o pár metrů méně, než je půlmaraton, takže se mi ve výsledcích tenhle běh neukazuje jako výsledek půlmaratonu a taky čas nesedí. Jenže když běh přidám ručně, zaprvé si zdvihnu naběhaný objem, za druhé v běhu nevidím data jako tepovku atd. Dá se to nějak řešit? A na SmashRun?
Za fotky děkuju Nicoller a Pavlovi Zábranskému, ta ze startu je ukradená z fotogalerie Deníku.  


7 komentářů:

  1. Co se týče té Stravy, nejlépe si asi stáhnout to GPX a ručně ho upravit...

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Upravit jak? Například čas by se dal upravit snadno. Ale jak upravit gps souřadnice jednotlivých bodů tak, aby to dohromady dávalo o malinko delší vzdálenost? To půjde dost těžko, navíc člověk nechce změnit data tak, aby ve výsledku běžel úplně někam mimo trať.

      Já jsem měl před týdnem přesně ten stejný problém a řešení nemám. Jediné, co jsem udělal, je, že jsem si nastavil na svém profilu nový osobní rekord na půlmaraton - to jde bez ohledu na vzdálenost gps záznamu.

      Vymazat
    2. Já jsem tedy nemyslel nutně ruční úpravu GPX, spíš mi přišlo, že jsem mohl přehlédnout nějakou volbu jako "zanést oficiální čas a délku trati a ponechat původní data v platnosti tak, aby se to podle toho řadilo ..."

      Vymazat
  2. Já to se závody, ke kterým mám jakýsi vztah, dělám tak, že je běhám každý druhý rok. To je dostatečně dlouhá doba, abych se na ten svůj první půlmaraton (nebo první horský/první trailový/doplň dle potřeby) opět těšil.

    OdpovědětVymazat
  3. Jediné, co se dá zanést, jsou ofiko časy v profilu + odkaz na výsledky a aktivitu na Stravě. Je tam možnost na oříznutí, ale to je pro opačné případy. Jakmile hodinky naměří méně než danou vzdálenost, do Estimated Best Efforts se nezapočítají. Tahle kategorie výsledků je pro GPS záznamy. All-time PRs jsou sice ručně zadané, ale je to kategorie závodních výsledků. Bohužel.

    OdpovědětVymazat
  4. Ahoj Patriku,

    myslím, že bys měl zkusit Žatecký půlmaraton. Je to moc prima akce, není tam tolik lidí, běží se podél řeky Ohře a je to klidný, příjemný závod. 5km je silnice, zbytek polňačky kolem Ohře. Běželi jsme ho podruhé a přestože počasí moc nepřálo, tak to byl moc milý zážitek.

    OdpovědětVymazat
  5. Ahoj Patriku, já jsem z nedalekých Čelákovic a teď teda nedělám nic. Čekám v srpnu 3. potomka. Běh je část. moje srdcovka, mám ráda spartan racy a ten běh je tam prostě dost podstatný. Držím palce, ať ti to jde, já budu muset začít zase od píky po šestinedělí :-/

    OdpovědětVymazat

Chcete dostávat Krysu do emailu? Zadejte svůj email:

Doporučuju si přečíst:

Placené funkce Runkeeperu a Stravy a jejich přínos pro běhání

Vedli jsme tuhle s Jakubem debatu o tom, jaké softy na běhání používáme a zda mají pro nás hodnotu jejich placené funkce. Leží mi to v hlavě...