28. 8. 2017

Jak jsem slavil narozeniny na EPO Trail Maniacs 2017 přeběhem Krkonoš

"Bude to pohodový závod, jímž důstojně oslavíš svoje narozeniny," pravil Jakub - tak nějak jsem dostal dárek. Běh na den svých narozenin přes Krkonoše. "Vede to vlastně jen po hřebenech" upřesnil Jakub trasu. Tak jsem to moc neřešil. Akorát v pátek, když jsem si chtěl vytisknout propozice závodu, všimnul jsem si, že za jeho názvem EPO TrailManiacs je ještě čárka a za ní je napsáno Mistrovství ČR v horském marathonu. Tím se vysvětlilo, proč jiný kamarád, jemuž jsem nabízel, zda si to nechce zaběhnout s námi, jen odtušil, že by se posral. Myslel jsem, že jen nemá rád Krkonoše.

22. 8. 2017

Co když Bůh přeci jen hraje kostky a zrovna se mnou...

Jedna moje běžecká trasa vede na kopec nazvaný Kuchyňka. Lidé z hor se smějí, ale nadmořská výška 245 metrů z něj dělá v mém okolí jediný bod, kde můžu běžet aspoň kousek do kopce. No a nahoře je kámen. Vypadá jak oltář, je to otesaný blok vápence. Na ten kámen já si vždycky stoupnu, rozhlédnu se po nádherné krajině (v okruhu 30 km stojím nejvýše) a běžím dál.

Minulý týden na kameni ležely hrací kostky. Na první byla jedna tečka, dvě na druhé a trojka na třetí kostce. Zamyslel jsem se a kostky jsem obrátil na šest, pět a čtyři.



Nestalo se nic, i když jsem doufal, že se zahřmí, kámen se odsune a pod ním bude hrnec zlaťáků, samozřejmě včetně EET účtenky.

O dva dny později tam ty kostky ještě ležely. Jedna, tři, pět. To nemohla být náhoda.
Obrátil jsem je na dva, čtyři, šest.

A nazítří byly zase obrácené. 1,2,6. To už jsem se zapotil. Za dva dny další. A zase.
Když jsem je obracel včera, tak už jsem byl orosený až na zadku a to nikoliv pro těch dvanáct kilometrů běhu. Zamyslel jsem se nad tím, co se stane, když na kombinaci 2,4,1 nenajdu správnou odpověď. Já vím, Bůh nehraje kostky, leda... Leda se mnou? Tyhle hádanky mi nikdy moc nešly.
Jsou chvíle, kdy se nikdo neptá, zda vám něco jde nebo nejde. Zda umíte nebo neumíte třeba Ohmův zákon nebo ty kostky. Musíte obstát, unést, co vám naložili. Proto nemůžete odmítnout jedinou příležitost se dozvědět, naučit či procvičit si něco nového. To odlišuje úspěch od neúspěchu. A je to veškerá pointa našeho učení. Nikdy nevíte, co bude potřeba a je to rozmanitost vědomostí různých lidí, díky níž se posouváme.

Naše hra skončí ve čtvrtek. V pátek běhat nepůjdu, v sobotu běžím padesát kilometrů v Krkonoších a pak si dám týden pauzu. Za tu dobu ty Boží kostky někdo ukradne, jsme co jsme. Ale jestli se do té doby zableskne, začne pršet bez konce a zazní polnice jezdců Apokalypsy, tak jsem asi tu správnou odpověď tentokrát nenašel...

24. 6. 2017

Jak jsme přeběhli Tatry a zase přijeli zpátky

Byla to vydařená akce v duchu nejlepších tradic rychlého úderu. Ve středu večer jsme vlezli do RegioJetu, ten nás ráno za úsvitu vysadil pod Tatrami, ty jsme přeběhli, večer se opět nalodili do RegioJetu a v pátek ráno nás vlak vyložil v Praze, odkud jsme se spořádaně vydali do práce. Závidět netřeba, můžete sami vyzkoušet.

16. 6. 2017

O vztahu kvality a ceny u běžeckého vybavení

Když jsem začínal běhat, hodně jsem řešil, jaké si mám koupit funkční tričko. Tradičně mě mátlo cenové rozpětí 200-2000 Kč a chtěl jsem to pojmout nějak zodpovědně. Nakonec jsem přijal za své radu z jednoho článku o vybavení: jsou parametry, které jsou zásadní (třeba funkční materiál). A pak parametry, které ocení až intenzivní běhálista.

10. 6. 2017

Okolo vlasti 2017: Závod, kde jsem se ujal vedení, o vyhřezlé míše a grandiozním závěru

Okolo vlasti je takový luxusní, jen mírně punkový běžecký závod. Najdete tady všechno, co máte rádi na posh akcích typu Pražský maraton: skákací hrad pro děti, fajnové občerstvení po trase, ozvučení i s moderátorem a taky řádnou sprchu po doběhu. Punkovost spočívá v tom, že tu sprchu vyřešíte tím, že hupsnete do požární nádrže (což jsem nakonec nedal), chybí tu celebrity všeho typu, občerstvení podávají babičky, jimž probíháte přes dvůr (a masivně vám fandí). Je tu běh pro děti, běh do stacionář Tereza, kros pro ty, koho nudí delší trasy a radši si dají něco terénního nebo půlmaraton pro ty, co je delší trasy nenudí, ale nemusí brutální kopce (takže je tu jeden, maximálně dva či tři).

6. 6. 2017

Běhání lokálpatriotů čili čemu dát přednost

Běžeckých závodů je čím dál více. Někdo je dělá pro radost, někdo pro reklamu, jiný pro peníze, těžko se v tom zorientovat, když ty lidi osobně neznáte a běží se to poprvé. Momentálně řeším otázku, nakolik má člověk dát přednost závodům v místě.

To je tak. Říkám si, že bych rád komunitu v místě svého bydliště podpořil, protože je samozřejmě příjemné, že lidi kolem běhají, potkáváme se v polích, kývneme na sebe, prohodíme pár vřelých slov či máme chvíli společnou cestu. K čemuž lokální závody patří a takový závod samozřejmě městečka jako je Brandýs oživí.

Však se také Brandýs do běhání opřel. V květnu se tu běhá Městský běh, což je pět kilometrů a čtvrtmaraton, ten jsem letos zbaběle zazdil, protože ten samý den jsem běžel na mácháči šedesátku a jak jsem se tak vlákal, už jsem se nestihl přesunout na odpolední start.

Kromě toho se tu nově pořádá Zátopkova desítka 12. srpna, tento víkend Brandýský běh a ve středu 21.6. má T-Mobile pobočný běh svého seriálu běhů ve vedlejší Brázdimi, což je pět kilometrů.

O víkendu se ovšem běží hromada jiných závodů, já jsem naštěstí včas doma nahlásil účast a těšil se na Okolo Vlasti, nějakých dvacet kilometrů v kopcích. Teď mi ovšem leží v hlavě, zda bych neměl odběhat ten Brandýs - a zkombinovat to nejde, kryje se to i časově. Proti Brandýsu hovoří fakt, že se běží docela nudná trasa po rovince kolem Labe k probošťáku a je to jen desítka, kde se naplno projevuje, že jsem běhací lemra, zatímco dvacítka v kopcích kolem Vlastiboři, tam už si ledaskdo zvrtne nohu a já ho předejdu. Takže ve mě bojuje osobní zábava s lokálpatriotismem.

Jinak je to s tím T-Mobile během. On se to jmenuje Olymxxx běh, jenže to slovo se nesmí samozřejmě vyslovovat, nebo na vás naběhnou hovada z Českého olymxxx výboru a budou vás buzerovat. Už to je nesympatické, že se to pojí s nechutnou institucí, čímž nemyslím T-Mobile. Sympatické naopak je, že je to vedle ve vesnici, přes kterou běhám, na startoviště to mám osm kilometrů, mohl bych tam z domova doběhnout, dát si pět kiláčků v ostřejším tempu a vyklusat osm domů, po cestě pozřít zasloužený chmelyonťák a tak vůbec.

Nu, budu rozvažovat o míře svého lokálpatriotismu a nelásce k buzeračním institucím typu ČOV. V každém případě, pokud bydlíte na východě Prahy, zvažte to, zda si to k nám nedáte. Z Černého Mostu či Letňan to je do Brandýsa či Brázdimi hezkých patnáct, to se akorát zahřejete, pak interval a otáčíte domů :)

25. 5. 2017

Lehké zotavování po ultramaratonu

Když jsem v sobotu odběhl svůj první ultramaraton, nejdříve jsem si myslel, že týden nebudu chodit a vážně jsem se zabýval myšlenkou, vzít si v pondělí dovolenou. Pohled do kalendáře mě ujistil, že si to nechci dovolit a naštěstí mě jen v neděli pobolívaly svaly, nijak zásadně nad normál. A tak jsem si nařídil běhací klid do středy s tím, že pak se uvidí.

Nejvíc se mi zajídala bolest kolen. Ne snad, že by bolely trvale, ale při námaze typu chození do schodů, se ozývala nejdříve nejistota, pak mírná bolest. Googloval jsem to, doporučuje se klid, postupně zlehka zatěžovat, nakonec to i časově nevyšlo jinak, než že by mi první běh vyšel ve čtvrtek. Jenže to jsem si neuvědomil, že jsem se rozhodl očkovat se proti klíšťatové encefalitidě a po ní se dva dny zapovídá fyzická námaha. To očkování byla slušná darda. Tři dny jsem nemohl pořádně zdvihnout ruku, takže se nedivím, že se k tomu hodí trocha klidu.

Takže i čtvrtek jsem odpískal a s běháním to vypadalo nahnutě, protože má drahá žena vyráží se studenty na terénní praxi a to znamená, že budu doma s dětma sám, přičemž ponechat je samotné bez dozoru, ačkoliv spí, si ještě nelajsnu.

Nakonec jsem si udělal běhací neděli. Ráno jsem se odpravil vlakem od Nymburka s tím, že seběhnu po Labské stezce podél Labe do Čelákovic, kde buďto přeběhnu zadem do Staré Boleslavi přes Káraný nebo podél řeky po už dost narvané a mnou neoblíbené cyklostezce do Brandýsa. Počítal jsem s tím, že si vyberu něco v rozmezí 20-40 kilometrů trasy dle situace.

Den byl jak vymalovaný, batůžek jsem naložil vodou, proprietami a vyběhl na cyklostezku z parkoviště, kde jsem parkoval před Nymburským půlmaratonem. Tedy, před tím jsem si dal snídani v Biografu na posilněnou, asi jediný místní otevřený podnik v neděli dopoledne.

Podél Labe se běhá luxusně, rovinka, příjemná cesta, při pravém břehu je to navíc hliněná vyjetá cesta, po které nelétají cyklisti honící smrt ani inlajnisti, tu a tam občerstvovačka formou stánečku. Po patnácti kilometrech jsem se stavil v jedné na pivečko, chvilku poseděl a běžel dál. Kolena se začaly ozývat za Ostrou, někde na dvacátém kilometru, takže když jsem připajdal blíž Čelákovicím, rozhodl jsem se to dál nepokoušet a přes lávku jsem došel na vlak do Brandýsa. Výrazně přes dvacet by bylo asi moc proti principu jemného oživovacího výklusu, usoudil jsem.

Od té doby se snažím kolena nepřepínat a dopřát jim trochu klidu, beztak se mi nedaří nic většího, než proběhnout se na odchodu z práce, ale říkám si, jestli bych přeci jen neměl zajít za doktorem a poradit se. Na druhou stranu si říkám, že po šedesáti kilometrech běhu prostě kolena bolí a je to normální. Navíc odpočinek bych jim dopřával tak jako tak kvůli časovému zaneprázdění a jestli se mi podaří za květen odběhat 150 kilometrů, budu rád.

Tak uvidíme, co dnešní běžná porada po včerejší desítce …

14. 5. 2017

Můj první ultramaraton čili šedesátka s Máchou

V sobotu jsem odběhl svůj první ultramaraton. Díky všem, kdo jste mi drželi palce nebo i sledovali “přímý přenos” na Facebooku. Dovolím si několikero dojmů alespoň zprostředkovati…

11. 5. 2017

Další předstartovní panika: o víkendu 60 km na Mácháči... :)

Dlouho jsem nic nepsal o běhání. Po pravdě řečeno hlavně kvůli studu. Nedávno jsem našel pořad, kde Jiří Paroubek učí nějaké čínské cvičení. Třeba kloktat pusou. Sorry jako, fakt. S ohledem na to, že je to bývalý premiér, mi to přišlo extrémně trapné a hluboce blivné. A uvědomil jsem si, že takhle moje zápisky běžce - začátečníka mohou také působit. Takže brzdím psaní na téma běhu, nakonec jsou to jen moje úvahy, které mi pomáhají si utřídit dojmy. V sobotu mám běžet šedesát kilometrů na Máchově jezeře. Moje první "ultra". Jsem smířený s tím, že to nedám, ale zkusit to chci. Vždyť jsem nedal ještě ani maraton. Kromě toho je možné po 10 a dalších 25 km to zabalit a tvářit se, že třetí kolo nebylo v plánu a je to za jednu dobrou cenu. Začínám zase mírně panikařit. Znáte to, co na sebe, co na nohy, jaké jídlo a pití. O víkendu jsem běhal ve skalách a na pláži na Sicílii, od toho mám trochu puchýře a tenzi ve svalech, zkuste si dát pět kilometrů v písku na pobřeží a bosky. Tomáš Zahálka by záviděl (a taky zvládl bez puchýře). Boty budou skoro nové, ale už rozběhané NB1210, od Jakuba si půjčím hydratační vestu a dám si do ní camelback, protože zkušenost ze Sicílie je jasná: nic není v kýblu, dokud je voda. Já vím, že s tím budu za důchodce, ale kategorii koule-senior mám zřejmě jen pro sebe :) Držte mi palce. Šedesát je fakt hodně, spočítal jsem si, že za něco jako sedm hodin bych to v optimálním případě mohl dát, už teď má ale situace do optima daleko. Například proto, že žena nečekaně letí na víkend pryč, v sobotu se o děti naštěstí postará tchán, ale večer a celou neděli už musím kmitat sám a to se nikdo neptá, jestli mě nebolí zlomená noha drhnoucí o látku kalhot nebo proč na podlaze nechávám krvavé šlápoty... (Ano, počítám s tím, že i tenhle humor mě na čtyřicátém nejdéle přejde, už při dnešní firemní běžné poradě mě v tom vedru přecházel...) Smiřte se s tím, že v sobotu bude přímý přenos. A znáte mě, když Nike chtělo tlačit maraton pod dvě hodiny, bylo to promo k tomu jen šeptanda oproti tomu, co tady rozpoutá moje snaha neztratit se u Macháče... :) Držte palce.

24. 4. 2017

10. 4. 2017

Přeběhaná druhá zima: co se změnilo, jaké jsou zkušenosti

Běhám druhým rokem a přeběhal jsem podruhé asi nejnáročnější běžeckou sezónu, zimu. Dovolím si shrnout pár zkušeností, nad kterými se budou zkušení ošklíbat, nováčkům snad přijdou vhod.

2. 4. 2017

Jaro začalo, to se to běhá, jen ty termíny kolidují...

Poslední měsíc jsem nic nepsal. Vlastně nebylo co. Běhám, nic zajímavého se nedělo. To nejlepší je asi počasí. Konečně je vidět do osmi, takže se dá běhat i odpoledne bez čelovky. Za březen se mi tak podařilo naběhat 165 kilometrů, na dosavadní časové zaneprázdnění je to pěkný výkon, i když si říkám, že odteď bych se rád držel zase ke dvěma stovkám.

Začínají se blížit první termíny závodů. A už první konflikty. Tak především chci zase běžet Nymburský půlmaraton. Byl to můj první běžecký závod, takže bych si ho chtěl "tradičně" dát znovu. Jenže je ve stejnou dobu, jako Lázeňský běh v Toušni, který jsem chtěl dát s dětma. No, asi zůstanu u toho Nymburku.

No a pak v květnu mám běh kolem Mácháče, je to šedesátka. Rád bych z toho uběhl alespoň ten maraton, ale samozřejmě mám určité pochybnosti. Zrovna v tuhle chvíli je to rok, co jsem si dal poprvé třicítku při Polabském uprchlíkovi, takže na to jdu asi nějak zhurta. Samozřejmě jsem připraven to vzdát uprostřed běhu, když se mi bude jevit, že to přetahuju.

Hloupé ovšem je, že ten samý den je i čtvrtka v Brandýse, kterou bych si rád dal. Ovšem dát si jeden den první ultra a hned odpoledne čtvrtku v ostrém tempu, to i mně přijde poněkud ambiciozní plán, takže se bojím, že letos to s Brandýským městským během nevyjde. Škoda přeškoda.

No a protože mám narozeniny 26.8., dostal jsem k narozeninám předem dárek, zaběhnout si v Harrachově EPO Trail Maniacs, 50 km s převýšením 2500 metrů. Mírně se mi zdá, že to Jakub trochu s dárkem přehnal, ale zase: proč to nezkusit, když už jsem dárek dostal. Určitě to bude v pohodě, rovinka, kus dojedu autobusem a tak ... :D

Abych representoval, ukořistil jsem v práci firemní tunel na krk/hlavu: vydává se pracovníkům, kteří dají desítku pod padesát, odírám na tom uši, ale dám to ... :)


A jedna nostalgická: vyhodil jsem první boty, co jsem si koupil. NB1210 šly do popelnice, měly za sebou skoro tisícovku a sešláplé byly slušně. Do kategorie "na zahradu" díky menšímu smradu a větší stabilitě se přesouvají Voomera, které ještě nosím do práce na čtvrteční "běžnou poradu" - ty už jsou taky na chodidle prošlapané až na vložky. NB1210 jsem koupil znovu, jen novější model, co se jinak jmenuje, místo Voomera jsem pořídil Asics Cumulus, což  jsou fakt luxusní bačkorky, jen nejsou tak nenápadné. Ve výsledku se mi ukazuje, že na boty naštěstí nejsem tak citlivý a běhám prostě v tom, co mám... 

Tož příjemné jarní běhání!

28. 2. 2017

Panika z nedostatečných běžeckých posunů

Procházím si svoje běžecké výsledky od léta. A nějak se mi zdá, že nic moc. Trochu panikařím. Zatím tedy jen trochu.

Nevypadá to, že by se mi dařilo nějak zlepšovat časy. Pořád běhám kolem šesti minut za kilometr, když je to po rovince a desítka kilometrů, tak blízko k pěti. Vloni v květnu jsem brandýskou čtvrtku měl ve stejném čase a dubnový nymburský půlmaraton jsem dal v tempu mírně přes 5:10. Dokonce si říkám, sakra sakra, jestli já vůbec letos ty časy zlepším.

Logické důvody to nemá. Pravda je, že přes zimu jsem se stěží dostával přes stovku kilometrů za měsíc, tedy v listopadu konkrétně 72 kilometrů, ale pak už stabilně přes stovku. To je více, než vloni ve stejný měsíc většinou tak o třetinu. A víc to prostě časově nešlo. A stejně jako vloni jsem prděl na nějaké sofistikované tréninky, prostě jsem si řekl, že si tu vzdálenost odběhnu v tempu nebo na tepovku, což u mne znamená do 150 tepů.

Nejlepší časy jsou z jara a léta loňského roku. Podzim a zima jsou fakt bída - lineární regrese sice ukazuje vzestup, ale táhne ho právě hlavně to léto. 

Jo, taky je vidět, že jsem zase přitlačil a víc se cpu do anaerobního pásma - oranžová křivka. 
Přemýšlím, co je za tím. Pravda je, že v zimě se mi běhá subjektivně pomalu. Letos byla tuhá zima, oproti minulé sezóně jsem často běhal na sněhu a téměř bez výjimky všechno za tmy, v noci. A v noci jsem statisticky pomalejší minimálně o půlminutu na kilák, spíš ještě více. Včera, když jsem běžel při západu slunce, za světla, jsem v příjemné světelné i teplotní pohodě dal desítku za 51 minut.

Teď doufám, že se to s jarem zlepší. Vrátím se k běhání delších tratí do tepovky 130 (v zimě bych při ní zmrznul), vrátím se k rychlejším krátkým tratím kolem pěti minut za kilák, zkusím zase obnovit fartlegy.

Zdá se, že skutečné poměření mi přinese až nějaký závod, kde mě strhne a vybičuje atmosféra. Když běžím sám, hlídám si zpravidla jiné parametry, než rychlost.

Jestli se někde naběhání projevuje, je to vzdálenost a výdrž. Vloni v zimě jsem po dvaceti kilometrech byl na celodenní odpis, proto jsem tehdy běhání ráno vzdal. Letos dám dvacet ráno a pak jdu s dětma na procházku a celý den v pohodě. Jenže už jsem se taky přihlásil na květnový Mácháč run, okruh 60 kilometrů, chtěl bych z něj dát alespoň maratonskou vzdálenost. A to je můj cíl na letošek. Uběhnout maraton. Ne ujít. Uběhnout. Mimochodem, termín Mácháče koliduje s brandýskou čtvrtou, kterou běhám tradičně od doby, co ji běhám (=běžel jsem ji jednou). Jak poznamenal kamarád, je to v pohodě, protože Mácháč se běží dopoledne, to se stihnu přesunout do Brandýsa a odběhnout ještě desítku. No to ale sorry jako :)

18. 2. 2017

Konečně pracuju v docházkové vzdálenosti od domu (čili běh z práce domů)

Po tomhle jsem toužil dlouho: doběhnout z práce domů. Má to své nevýhody: bydlím v Brandýse nad Labem, pracuju v centru Prahy, teď na Jiřího z Poděbrad. Ale v práci jsem zavedli "běžné porady", při nich jsem zjistil, že deset kiláků běhu znamená, že doběhnu už před Černý Most no a odtamtud už je to jen něco přes šestnáct kiláčků domů. Takže jsem si ve středu udělal plán, že vypadnu o půl čtvrté z práce a budu za dvě hodiny doma.

Zlatý voči.

3. 2. 2017

IAmRunbox Backpack Pro - batoh na běhání do práce s notebookem

Běhání do/z práce má zelenou. Dorazil mi batoh, do kterého nacpu oblečení i notebook a dá se s ním běžet z práce či do práce a všechny propriety odtransportovat, aniž byste pak vypadali, jako krávězhuby vypadlý vandrák. Zatím první dojmy a pár úvah?

28. 1. 2017

Nákup nových silničních bot: Asics Gel-CUmulus 17 Lite-Show

Jestli něco při běhání zatím nepoznám, tak je to sešlapaná bota. Zatím jsem to vyřešil tak, že jsem ve Stravě dostal hlášení o tom, že obě moje boty, jak terénní NB1210, tak silniční Vomera, mají přes 800 kilometrů a začal jsem hledat náhradu. Trailové jsem volil ty samé (jen o generaci novější), tam nebyla pochybnost a navíc jsem je sehnal za fajnovou cenu. Se silniční botou byla větší potíž.

Nedá se říct, že bych s Vomerama nebyl spokojen. Jak jsem nevěřil, že bota může být ten rozdíl, tak i když se dívám do statistiky, mám ve Vomerách průměrně o 20 vteřin na kilometr lepší čas (po silnicicíh) oproti NB1210. A to není málo. Samozřejmě, když jsem si je vzal na výběh s Jakubem do Prokopáku, z něhož se stal tanec po sněhu a ledu, tak to nebyla dobrá volba, ale na silnici mně nutí přidat do kroku. Létají.

Jenže z nich mám taky divný pocit. Zatímco NB1210 zapomenu, že mám, Vomera se pořád něčím připomínají. Někdy dobře: cítím, jak mi obepínají chodidlo, to je fakt technologie, která funguje hezky. Ale taky mají tvarovaný to, na čem stojím, je tam takový hrbol na podporu nožní klenby a ten mě znervozňuje. Nevím ani proč. A spička je dost utažená, už i dvakrát puchýře byly za situace, kdy bych je ani nečekal. Možná náhoda, ale řekl jsem si, že tentokráte bych mohl zkusit něco jiného. 

Asics botky

Udělal jsem preselekci, moje zadání bylo aby ve čtyřciferné cenovce byla na začátku dvojka. Nakonec jsem jel kolem štěrboholského outletu, stavil se v Asicsu podívat se, jestli nemají rukavice, které jsem potratil (mají, drahé jak prase, koupím zase ty z Decathlonu) a skončil jsem u obuvi. Pokukoval jsem totiž po FuzeX a to z prostého důvodu. Mají černou verzi a mě by se hodilo mít boty, které si můžu vzít do práce na nohy k džínům a pak v nich běžet, aniž bych musel mít druhé boty.

FuzeX mi nesedly. Sice jsou černé, ale jsou tvrdé, neměl jsem z nich vůbec dojem pohybu a dynamiky. Ale pán byl vemlouvavý, vytáhly Nimbusy a Cumulusy a Cumulus 17 byly jiná liga. Měli je ve výprodeji za osmnáct stovek. Bohužel oranžové, cirkusový design. Vedle měli o litr dražší verzi Lite Show, která byla na první pohled mnohem decentnější, rozzáří se až pod světly. A tak jsem vzal ty. Sedí dobře, mají rovnou stélku bez podpory klenby, cítím v nich odraz, vypadají jako silničky, na které zapomenu. A jelikož Vomera nemám sjeté tak, že v nich je díra, budu oboje boty střídat a alespoň poznám, jak se skutečně různé druhy bot liší. 

Asics Gel-CUmulus 17 Lite-Show v ceně 2800 Kč. Ano, loňský model


Teď přemýšlím, jestli mohu nové miláčky vzít do toho bahna a sněhu, nebo mám ještě počkat :)

Koupil jsem si je na oslavu dvoutisícého uběhnutého kilometru. A napnutě čekám, jestli mi přijde batoh na běhání do práce, který mi PostNL někam potratila a druhý týden mi ho není schopna doručit z Holandska. Pak budu na jaro kompletní, teda jestli seženu nějaké neelastické druhé příjemné běhací kalhoty místo těch, které jsem dotrhal. Na jejich hledání se teprve chystám, nemohu si vše příjemné vyplácat v jednom měsíci, že ano.

20. 1. 2017

Jak jsem na Mistra pokřikoval "přidej"

Včera jsem „slavnostně“ odběhal dvoutisící kilometr. Zvládl jsem to za patnáct měsíců, takže to není ani moc, ani málo. Myslel jsem, že to zvládnu o něco dříve, jenže se navalilo práce a lítání kolem dětí a zjistil jsem, že když jdu běhat po půl jedenácté (v noci), tak už to není ono (to jsem se takhle probudil o půl hodiny později na lavičce, kam jsem se při běhu posadil převázat si tkaničky). No a protože to včera byl výroční běh, tak jsem si to v duchu rekapituloval. A příběh o běhání s Mistrem taky bude, nebojte ... :)

Doporučuju si přečíst:

Placené funkce Runkeeperu a Stravy a jejich přínos pro běhání

Vedli jsme tuhle s Jakubem debatu o tom, jaké softy na běhání používáme a zda mají pro nás hodnotu jejich placené funkce. Leží mi to v hlavě...