Kokořínským dolem letních třicet (kilometrů i stupňů)

V pátek večer Jakub píše, že si žena sbalila kufry a odvezla děti k mamince. Než mu stihnu odepsat, že mu držím palce, vyklube se v další SMS situace méně hororuplná, byl to plánovaný opušťák, Jakubovi zbylo auto, prázdná lednička a víkend času. Čili potřebuje provětrat nový vůz, nakrmit a zabavit. Jelikož se u nás na neděli chystaly švestkové knedlíky, byl termín jasný, programově jsme se naladili na malý výběh. Sedl jsem k mapě a vysmahnul jsem patnáctikilometrovou trasu kokořínskem, což bychom měli stihnout za dopoledne, než bude pekelné vedro. Jakub k tomu drobnou editací přidal ještě deset, abychom do Kokořína nejeli kvůli pár minutám běhu a program na neděli byl jasný. Pro jistotu jsem ještě obeslal Honzu, který přibral Kubu, takže jsme v neděli v devět stáli na startovní čáře společného výběhu před hospodou u Grobiána čtyři. Vzal jsem to jako svůj narozeninový výběh k oslavě dožité dvaačtyřicítky a malou rekapitulaci půlročního snažení od Polabského uprchlíka.

Výhoda Kokořínského dolu pro neděli byla jasná. Běh v lese, zpravidla ve stínu, většinou mezi chladivými skalami. Doběhli jsme na Vojtěchov, pak přes fakultativní výběh a seběh Jestřebických pokliček na Jestřebice. Tam se ukázalo, že jsem si mezi tím v Mapách spletl růžovou značku cyklostezky s červenou naší trasou a běžíme beznadějně blbě. Dynamicky jsme trasu přeoptimalizovali, hodili terénní vlnku spojenou s broděním kapradím a šlapali na Dobřeň a zpět na Vojtěchov.

Kdo si nezapnul hodinky pozdě jako já, natočil přes 28 kilometrů, já o dva méně. U Grobiána jsem do sebe otočil dva půllitry smíchaného piva s jablečným džusem, Honza tvrdil, že je to lahoda, výčepnímu se protáčely panenky, ale pravdu měl Honza.

Drobné poznatky: vedro mi fakt nesvědčí, je potřeba důkladně pít, nečekat na žízeň. Od Jakuba jsem si vypůjčil jeho vestu Salomon S-LAB ADV SKIN 12 - moc fajnová věc, běhá se v tom velmi příjemně, je to něco jiného, než můj reklamní batůžek Nokia, ovšem taky za čtyři litříky. Za třetí, forma stále nic moc - kdo běhá o několik let déle, ten mě na těch třiceti kilometrech ve vedru vcelku dobře užene.

Jakub se mě snažil nalákat na nějaký šedesátikilometrový závod. Musím říct, že jsem toho měl po těch 25 km kokořínskem docela plné brýle, takže tím je šedesátka odepsána. Jestli něco takového, tak příští rok. Což mi připomíná, že ještě v pátek jsem se neprozřetelně přihlásil na KTRC kolem Ještědu, to je ta trasa, co jsem ji zkoušel proběhnout. Tentokráte na to snad budu mít čas a snad jsem se i lépe připravoval. Jo, je to ta trasa, co jsem o ní prohlásil, že to může běžet jen blázen. Já to půjdu, takže cajk… a bez toho, že to zkusím na ostro znovu, se nezlepším.

Jinak Kokořínsko je na běhání fakt malebná oblast. Kontrolní výběh je nutno v brzské době opakovat!

Skywalking v Alpách (hory a běh, to se mi líbí)

Vyrazili jsme s kompletní rodinou do Alp - zapůjčili jsme si od rakouského bratrance jeho chalupu v koutu Vorarlbergu, který jsem neznal. Alpy jsou v tomhle skvělé: kromě přírodních krás tu mají i lanovky, které vás vyvezou na vrcholky kopců, takže už nejdete několik hodin hlubokým lesem, abyste se dostali na výhledy, ale chodíte po náhorních planinách, případně výrazně menším množstvím kopců. Což je skvělé, když s sebou máte malé děti a Mariánka to ocenila. Další výhodou je, že zde mají kartu, na kterou můžete všechny autobusy a lanovky používat zdarma, takže doprava je tady velmi pohodlná a jednoduchá, člověk se nemusí tahat s autem a vracet se k němu.

Já jsem vyšetřil trojici odpolední, kdy děti odpočívaly, abych vyběhl do kopců. Suše jsem využil toho, že jedna cesta do kopců nám začínala kousek od baráku. Bydleli jsme na úrovni 800 m.n.m. a asfaltka mezi loukama šla prudce nahoru do lesa, kde už z ní byla štěrkem sypaná stezka - něco mezi svážnicí a cestou pro obsluhu horských chat terénní čtyřkolkou. Sice jsem původně myslel, že si příště najdu jinou cestičku, možná více horskou, ale pak jsem to vzdal - tahle byla při ruce a času nebylo nazbyt.

Pár interních poznámek ke skyrunningu

Ze “zkušenosti” se skyrunningem na Ještědu si tu pro sebe sumarizuju pár poznámek vyzkoumaných praxí.

1. Skyrunning je občas taky skywalking - když je kopec příliš prudký, nemá smysl vyšťavovat se pokusy do něj běžet, spíš jen rychleji (pokud to vůbec jde) stoupat.
2. Hůlky by se mohly hodit. Nutno ověřit, mohlo by mě taky štvát mít pořád něco v ruce. Mám je teď do Alp, tož uvidíme.
3. Je fest důležitý zvládnout mapu. Mapy.cz jsou na běhání otřesný, bohužel zatím to nejlepší. Asi by bylo lepší GPX převádět do Stravy (Ještědská trasa nešla bez chyby, tak proto jsem to řešil přes Mapy, které mají import GPX pouhým přetažením a funguje suprově). Kufrování při skyrunningu stojí síly fyzické i psychické.
4. Vždycky gel nebo něco na zub. Teď jsem si vzal jeden gel spíš jen tak, aby se mi neválel doma, přeci nebudu na dvaceti kilometrech běhu nic jíst. Pak jsem se oblizoval už po deseti, když jsem byl grogy. Takže rozhodně potravinová rezerva se hodí.
5. Tohle by mělo být na prvním místě: oblečení. Běžel jsem v tričku, protože bylo teplo, na hoře byla větší zima, ale to jsem věděl. Kdybych trvale běžel, ničemu by to nevadilo, jenže jak jsem se zastavoval, hrozilo prochladnutí. To jsem řešil zateplením větrovkou. Brát si tedy rozhodně větrovku, pro jistotu termofolii (nebude se mi chtít ji vyndávat, protože se blbě pakuje zpět) a asi i náhradní tričko. Zakoupil jsem merino tričko, vyzkouším příště to, v něm by se nemělo prochládat tak snadno.
6. Voda, něco k pití. Hodí se i na kratší běhy, pořešit to tak, abych to nemusel mít furt v ruce, protože když házím tlamu do houští, mám tendenci flašku pustit a pak se zle hledá.
7. Kapesník pro každý případ, hlavně na otírání potu. Možná náhradní šátek na hlavu, když se tak potím.

A pak už jen drobnosti, například víc trénovat stoupání, zjevně je to odlišná běžecká disciplína, při které se zapojují všechny možné i nemožné svaly, které se normálně nezapojují. Když se to netrénuje, tak to nejde ani nahoru, ani dolů tak dobře a ještě pár dní po běhu do kopce se člověk nemůže pořádně pohnout…

Jak jsem si odběhl Ještědský Skyrunning KTRC (měsíc před ostatníma a se slušnou ostudou)

Původně mě jen honila mlsná a říkal jsem si, že bych si šel zaběhnout nějaký běžecký závod. A protože v okolí se běží hezký půlmaraton v září v Liberci, řekl jsem si, že tam. Ušil jsem na sebe nejbrutálnější fyzický masakr poslední doby. 

Další pokusy se zátěží v dostupném čase (a KTRC Ještěd Skyrunning půlmaraton 2016)

Po třech týdnech běhání v aerobním prahu jsem si tenhle týden zkusil naordinovat maximální zátěž v čase, který mám k dispozici. Vymyšlené to bylo asi takhle: ráno poběžím na metro, to je cca 15 kilometrů, v poledne dám půl hodiny plavání místo oběda, odpoledne poběžím domů - tam jsem zbaběle dal kratší variantu, z vlaku, tedy 7 km.

Takže jsem to ve čtvrtek prubnul. Samozřejmě jsem si vybral den, kdy jsou největší vedra, tak už to chodí, ranní běh z Brandýsa do Letňan byla parádička, jenže tepovku jsem měl dost vysoko, nepodařilo se mi ji stlačit pod 140 - to už bych musel fakt krokem a to se mi nechtělo. Přičítal jsem to vedru, batohu s notebookem (+3 kg) a tomu, že ráno asi nejsem zvyklý běhat.

Polední plavání mi udělalo dobře, i když teda AXA bazén, to je koncentrovaný chlor, to se musí nechat. Ale v mezích možností paráda, zvláště ve vedru.

No a pak jsem si dal showdown period, tedy test, jak se mi poběží v plném výkonu domů. Sedm kiláčků ze Zelenče se mi podařilo otevřít v (na mé poměry) rychlém tempu, jenže po čtyřech kilometrech mě napadlo podívat se na tepovku a ta šla nahoru přes 180 až k 190 a výše, až k maximu 197. Tak jsem přibrzdil, protože jsem si tak nějak pamatoval, že tohle je můj limit a každý píchnutí v hrudníku už jsem bral jako příznak infarktu.

Vysvětlilo se to až doma, kdy jsem zjistil, že se mi podařilo vypnout automatické párování Garmin 235 s hrudním pásem, takže všechna data o tepovce se berou z optického čidla v Garminu, které tradičně silně přeměřuje. Teď samozřejmě doufám, že to takhle bylo, že to není zpětná racionalizace a moje běhání není čistá magořina. Původně mi totiž celou zbylou trasu ze Zelenče vrtalo hlavou, jak je možné, že tři týdny na mé poměry intenzivního aerobního běhání se nijak neprojevily.

Na každý pád jsem si zaběhl malý osobní rekord na pět kilometrů 23:45 - on ten počátek je z kopce, tak to není úplně fér se tak srovnávat s ostatními, ale jelikož Zeleneč beru jako svou referenční trasu na kratší běhy, sám si to podle toho srovnávám. Na druhou stranu mi data kazí srovnání, protože teď nevím, jestli jsem se zlepšil v rychlosti, nebo ve schopnosti běžet s vyšší tepovou frekvencí (což mě zase tak moc neláká).

Fakt ale taky je, že po těch 22 kilometrech ve dvou bězích, troše plavání a práce, jsem byl večer rád, když jsem se doploužil do vietnamského bistra autem. Dělat to každý den je zatím nerealistický, ačkoliv původním záměrem bylo prubnout, zda to dám hlavně časově, v rozmezí práce - domácnost. Dám, ale je to na hranici toho, co se dá třikrát - čtyřikrát za týden podniknout a nenarazit s tím v práci a nelimitovat domácnost.

KTRC Ještěd Skyrunning půlmaraton 2016

O víkendu jedu pro děti do Liberce, chvíli před tím jsem si všimnul, že v září se běží v Liberci ještědský Skyrunning, což je půlmaraton s převýšením 1250 metrů. No a protože na webu je mapa trasy, tak jsem se na to koukal a dumal, jestli bych to zvládl v nějakém neturistickém čase. A řekl si, že než nad tím bádat, bude lepší si tu trasu proběhnout, což v sobotu zkusím, když to časově vyjde. Teprve pak se půjdu v případě spokojenosti přihlásit :)

Bohužel nemohu najít výsledky z loňska takže vůbec netuším, kolik je na takovou trasu realistický čas v kategorii koule-důchodce. Něco mi napovídá, že si na takové trase asi osobní rekord na půlmaraton nevylepším :) Mimochodem, nechystáte se tam někdo v září?