1. 10. 2016

Běhám rok. Co mi to dalo a vzalo?

Zrovna, když jsem se převlékal na závod pod Ještědem, pogratuloval mi Apple svým způsobem, že právě běhám rok. Ten jeho způsob spočíval v tom, že mě upozornil, že mi vypršelo roční předplatné běžeckého deníčku Runkeeper a že ho mohu obnovit. Předplatil jsem si kdysi dva dny poté, co jsem začal běhat, abych v tom měl nějaký přehled a abych si objednal tréninkový program “uběhni 10km pod hodinu za devět týdnů”. Takže můj oficiální začátek dospěláckého běhání.

Závod na Ještědu byl přelomový v mnohém. Postupem času doceňuju,  k čemu jsem tam přišel a co jsem si uvědomil. Zajímavou věcí pro mě bylo, kolik lidí mě tam poznávalo a hlásilo se ke mě. Sledovali Krysu nebo mě znali z IT světa, řada běžců jsou lidi kolem ajtý. Když jsme se motali kolem startu, kouká na mne jeden kluk, pak si čte moje jméno na startovním čísle, podává mi ruku, že mě rád čte a že by jednou rád běhal tak, jak já o tom píšu. Nějak jsem to nepochopil, tak mu tak opatrně a smířlivě říkám, že to se dá natrénovat. Myslel jsem to běhání. Po chvilce povídání se rozloučil a to bylo naposledy, kdy jsem mu na závodě koukal do tváře. Poeticky řečeno už jsem pak viděl jen jeho vzdalující se záda. To ovšem v realitě nebyla pravda, protože už na startu se postavil na špici vybíhajících a od té chvíle jsem neviděl ani jeho záda, protože jsem stál přesně na druhé straně a neměl jsem šanci se k němu ani přiblížit. Doběhl mezi prvními deseti v čase téměř polovičním, než já. Tím jsem pochopil, že mi nechtěl říct, že by chtěl běhat jako já.

Po závodě jsem se ho na to přeptal, jak to myslel. Prý tak, že si uvědomuje, že běhá dobře, ale že se mu nedaří tu radost z toho předat dál. A že když čte můj článek, cítí z něj vítr ve vlasech a hlínu pod nohama a vůbec mu u toho nevadí, že ten chlápek, co to píše, běží pravděpodobně poloviční rychlostí, jak on. Že sportovně měřitelná kvalita výkonu se nepojí se subjektivním prožitkem, natož schopností ho předat.

A to je asi tak po roce shrnuta moje pozice v běhání. Závodní výsledky  nevalné a ani ne očekávané, ale ta radost a prožitek, ten tam je. A to je dobrá zpráva. Pro mě i pro ostatní. Jde to. Není to scifi, které se podaří jen někomu.

Ještě před rokem jsem měl přes 110 kilo, teď jsem na 85 kg. Rozhodně únosný výsledek na hubnutí, pod 80 kg bych se při svojí postavě už moc dostávat nechtěl.

Ještě před rokem pro mě uběhnutí pár stovek metrů znamenalo funění a nejrůznější nemilé pocity. Navíc, i když jsem běžel ze všech sil, běžel jsem vlastně strašně pomalu.

Ještě před rokem jsem mohl nosit všechna svoje trička a kalhoty, navíc i bez pásku, stejně bych si na ten pásek neviděl.

To je to, co mě kdysi na tomhle procesu hubnutí-fyzička děsilo. Že je vlastně strašně zdlouhavý. Jenže není. Osobně ověřeno. Za měsíc běhání už běháte v pohodě, bez nemilých pocitů. Za další měsíc už uběhnete docela dost, co byste si ještě před chvíli nevěřili - dáte deset kiláků. Na prvních dvacet kilometrů v kuse jsem si troufnul  po třech měsících běhání. Sice mě pak bolely nožičky a musel jsem si zalézt do vany, ani čas nebyl světoborný, ale šlo to. Rychlý progress je v počátku běhání potěšující.

Samozřejmě si pak přečtete dojemnou literaturu o ultramaratoncích a už přemýšlíte o tom, jestli byste mohl v létě uběhnout sto mil kolem Mont Blancu. V zásadě byste mohli, když to nebude sto mil a nebude to kolem Mont Blancu, což ověříte hned poté, co se pokusíte vyběhnout sprintem nějakou horu. Tu Kunětickou asi ještě dáte, ale rychle vám palčivá boleste ve stehnech ozřejmí, že běhat kopce je něco jiného, než rovinky. Ale když to bude deset, možná časem dvacet kiláčků v českých horách, je to po roce tréninku adekvátní završení snahy.

Rok se s rokem sešel. Naběhl jsem přes 1500 kilometrů, poslední měsíce se držím 200 kilometrů měsíčně. S ohledem na to, že kilometr mi trvá asi tak 5-6 minut, je to jednoduchá matematika,  každý měsíc v běhání nechám asi tak dvacet hodin. Podle měřítek opravdových běžců málo, ale na to, abych zhubnul a cítil se v pohodě, je to tak akorátní. Stejně nemůžete ze dne na den začít běhat stovky kilometrů měsíčně (doporučuje se maximálně 10% nárůst délky běhu týdně).

Co se po roce změnilo?

Hmotnost čili váha, zajímavý to bod jedna, již probraný. Související: vytratily se zdravotní problémy, které bývaly, jako jsou bezdůvodné bolesti zad a kdejaké jiné stařecké choroby. Vrátily se jinošské choroby, jako bolesti zad z důvodu pádu do rokle nebo kožní lišej z důvodu pádu tamtéž. Rovněž se vrátil pocit, že jest možno tyto choroby ignorovat, ideálně přeběhat. Například pokus uvařit virus horečky zvýšením teploty rychle odsprintovanou pětikilometrovkou skončil naprostým úspěchem (vyjma slovního hodnocení aktivity mou milovanou ženou). Co je příjemné: můžu vyběhnout schody do kanceláře v pátém patře a dokonce doběhnu autobus na zastávku ve vesnici vedle, když mi ujede (a když ho zdrží rozflákaná silnice).

Více musím nakládat s časem, dvacet hodin měsíčně není málo. Povětšinou řešeno na úkor odpočinku, protože kdo běhá, ten si odpočívá při běhu. Tak se to samo nabízelo. Zároveň řešeno jako doprava do práce, i když zkuste dát rychlé tempo s osmi kily techniky v batohu...

Co mě baví hodně, je vnímání okolí. Dokud jezdíte autem, ba dokonce i na kole, mnoha věcí si nevšimnete. Nevnímáte, jaké služby se nabízejí ve vesičkách, jaké jsou tam vývěsní štíty, jak jsou vesničky propojené a spoustu toho dalšího. Po roce běhání po Brandobolu ho znám lépe, než za předchozí čtyři roky života.

Je to jeden jediný rok. Není to moc času. Vždycky dříve, když jsem o něčem takovém přemýšlel, tak jsem si říkal, že to bude hromada dřiny, ale ten užitek se projeví spíš za mnoho let. Teď vidím, že je to jen pár měsíců. Samozřejmě, ten už ten progres není tak prudký, zlepšit rychlost o deset vteřin na kilometr mi najednou trvá tři měsíce, ne dva týdny, ale taky už je mi to teď víc jedno, protože stávající rychlost je “docela dobrá”, ne “tlustoprd se rozkutálel”.

V tom finále bych zakončil příhodou z návštěvy kamarádky, která mírně ponoukavě svého manžela nabádala, že by taky mohl zase začít běhat, aby se dostal do formy. Manžel na mě popatřil a říká, že to by musel běhat hromadu let, jako já, aby se dostal do téhle formy. Kousl jsem se do jazyka, abych nepřiléval oleje do ohně krbu rodinného štěstí. Ale my to víme. Stačí rok.

PS: Za slovo “běhání” můžete nahradit jakýkoliv jiný normální sport dle svého naturelu. Běhání nebaví každého, pro mě prostě mělo své časoprostorové výhody. Gaučing neplatí.  
PPS: První maraton dám někdy příští rok. Uběhl bych ho už dnes, ale chci ho uběhnout a být s tím spokojen. Tohle moje tvrzení stále platí

2 komentáře:

  1. Pokud člověk bere běhání zejména jako zlepšení fyzičky, podle mě to není úplně ideální aktivita, myslím si že efektivnější by bylo ji minimálně kombinovat např. s posilovnou (nebo třeba i plaváním) 50/50, protože běhání je velmi jednostranná zátěž zejména na nohy. Aby byl člověk trochu funkční i od pasu nahoru, posilovna je více než žádoucí pro kancelářskou krysu. Když taky člověk zapojí celé tělo, aktivuje se více svalů -> rychlejší metabolismus -> rychlejší výsledky.

    OdpovědětVymazat
  2. Díky Marku za inspiraci. Dostal jsem se do stejného bodu jako ty na začátku. Prostě jsem si řekl: A dost!
    Mám za sebou prvních čtrnáct dní (takže jsem stále začátečník), ale ten první pocit ze souvislého 40ti minutového běhu je nepřenosný. To se prostě musí zažít.
    Takže díky a třeba se příští rok potkáme na nějakém závodě.

    OdpovědětVymazat

Chcete dostávat Krysu do emailu? Zadejte svůj email:

Doporučuju si přečíst:

Placené funkce Runkeeperu a Stravy a jejich přínos pro běhání

Vedli jsme tuhle s Jakubem debatu o tom, jaké softy na běhání používáme a zda mají pro nás hodnotu jejich placené funkce. Leží mi to v hlavě...