Běhání s hudbou, bez hudby, s Respektem a s Jabra Sport Pulse Wireless

Když jsem před rokem začínal, říkal jsem si, že jedině s hudbou, abych se při běhu nenudil. Jenže rychle jsem přišel na to, že mě kabelová sluchátka za běhu otravují. Kabel se pořád někde kinklal, za něco se zachytával, tahal mi hlavu. Tak jsem si objednal bezdrátová sluchátka a než přišla, běhal jsem bez nich, přičemž jsem si na běhání v tichu tak nějak zvykl.

Člověk může bez hudby lépe přemýšlet, všechno kolem sebe slyší, líp vnímá svoje tělo. Většinu letošního roku jsem proběhal bez sluchátek, ačkoliv mi ty moje přišly. 

Vyběhl jsem s čelovkou a to byste nevěřili, co se stalo!

Včera jsem si ráno dal dohasínající akučlánek do čelovky na nabíječku, abych ho dotloukl, než vyběhnu. Kovářovic kobyla - mám v čelovce článek 18650, jehož objednávkou jsme zkoušeli, jaké kvality jsou ty superlevné, co mají skoro dvojnásobnou deklarovanou kapacitu proti tomu, co máme my na eshopu. V praxi se tak ověřilo, že jde o repas z notebookových baterií, která tu kapacitu nemá ani náhodou, navíc ta baterka v podstatě umírá, ale já si říkal, že na moje běhání dobrý.

No a jak na ni tak večer koukám, jak se dotloukla v nabíječce, tak si říkám, že to by byla prdel, kdyby se mi podařilo vyběhnout bez akučlánku v čelovce a já bych mohl tvrdit, že i tak skvělý čelovky, jak ty od Fenixe, jsou na k ničemu, když v nich není akučlánek. Pak jsem se za sebe zastyděl, protože to je samozřejmě nesmysl, to byste mi nevěřili a zase bych poslouchal něco o tom, že si to všechno vymýšlím.

No a pak jsem vyběhl, v zatáčce mimo světlo lucerny zapínám čelovku a to byste nevěřili, co se stalo (klikni zde pro více fotografií, videa a diskusi). Nevěřili, že jo. Takže oficiální verze je, že jsem si vzpomněl, že chci koupit zakysanou smetanu ve večerce a pak si z nabíječky vyzdvihnu akumulátor, který se tam dotloukal o těch pár minut dýl.

A abych to zužitkoval, dal jsme si extra dlouhý noční výběh, 17 kilometrů v husté tmě kolem Brandýsa, to jsem ještě nedával. Do toho jsem si stáhl audioverzi Respektu a poslouchal jsem ho za běhu, abych se vzdělával. Po několika týdnech jsem z přechodu na podzimní režim měl dobrý dojem :)

Zazimované běhání: až se tě zima zeptá, jak jsi v létě myslel na běhání v zimě ...

Minulý víkend byl poslední letní den - takový ten teplý, s dostatkem slunce. Alespoň mi to tak přišlo. Oslavil jsem to výběhem na Javorník na Šumavě, vkusná patnáctka večerní Šumavou. Od té doby prší a když neprší, tak chčije. Jak v tom má člověk běhat? Nu, je potřeba přešaltovat se do zimního režimu.

Vzpomínám na to, jak jsem běhal vloni. Využívám toho, že už běhám rok, takže lze recyklovat zkušeností, jenže vloni jsem za měsíc touhle dobou uběhl pár desítek kilometrů, teď bych rád dvě stovky. V létě jsem nedostatek času obicykloval tím, že jsem běhal z práce a do práce. Zkusil jsem v tom poslední týden pokračovat a hned se ukázalo, v čem je problém. V tahání věcí.

Za prvé je potřeba více oblečení, už nevystačím na běhání s kraťasy a lehoučkým tričkem, potřebuju mít dlouhé kalhoty, solidnější triko a ještě mikinu.  A hned se mi to nevejde do malého batohu.

Za druhé na sebe do práce potřebuju pevnější a tím i těžší kalhoty a bundu. Opět se to při cestě zpět nevejde do malého batohu.

Kromě toho se v práci sousedům něco ztratilo, takže mám strach nechat v kanceláři notebook na stole do druhého dne a zamknout ho není kde. Tahám ho s sebou a musím běhat s větším batohem. To znamená plus šest či spíše sedm kilo a to už není taková sranda.

Mokré večery k běhání lákají méně. Člověk se musí přešaltovat do režimu "zuřte si živly dle libosti" a zvyknout si na to, že už před šestou nemá vybíhat bez čelovky v kapse. Mimochodem, jako rezervní čelovka se mi osvědčil Fenix HL10 na jednu mikrotužkovku, je to pidisvítilna, kterou člověk v kapse necítí, ale oproti mojí HL55 na dobíjecí 18650 akumulátor je to drobeček, kterého si nevšimnete ani na hlavě a na běžné běhání to stačí. Do skal bych s tím ale na rychlý seběh nešel, to je jasné.

A tak jsou sice zkušenosti z loňska, ale zase se bude optimalizovat a aktualizovat. Za prvé zamykací skříň v práci, kde nechám notebook. Za druhé asi batoh nějaké větší velikosti, než je těch 12 litrů. Tam už ty věci přeci jen rvu na sílu a poté, co jsem vyzkoušel batohy na běhání, bohužel značně menší, jsem zjistil, že ani není tak pohodlný, jen jsem prostě zvyklý. Kdybyste měli nějaké osvědčené tipy, sem s nimi, i když je to asi netradiční požadavek.

Nesnáze s časem zatím řeším tolerantně tak, že běhám v dešti a v noci a když už se mi fakt moc nechce, tak jdu do bazénu plavat. To jsem teď měsíc zanedbával a přitom to pomáhá.

Poslední zádrhel: věci z loňska mi už opravu nejsou. Moje nejstarší mikina z Decathlonu na mě visí úděsně, naštěstí jsem ji nikdy neměl rád, protože moc nedýchá. Zateplená běhací bunda Nike má citelné materiální přebytky, ale ještě to s ní jednu sezonu půjde. Naštěstí mám novou mikinu Salomon, zatím velmi příjemnou a osvědčující se, jenže má jen náprsní kapsu, nikoliv postranní kapsy na zip, jako mívají bundy, takže si všechno musím cpát do ledvinky a běhat s ledvinkou. Zatím s tím zkusím vydržet, uvidíme, jak moc se ty věci budou točit, schnout a smrdět. Původně jsem chtěl ještě nějakou zateplenou vestu na běhání (tedy bez rukávů), ale zřejmě to není moc populární oděv, protože to v nabídce skoro nikdo nemá a pokud jo, tak je to nějaká zoufalost vzhledu péřové bundy.

Běžím si tak kolem Kbelských kasáren ...

Běžel jsem si takhle kolem kbelských kasáren po tom chodníčku, po němž spořádaně jde několik vojáků. Ten vepředu si mě pohrdavě přeměří, když je míjím nevalným tempem a zahuláká dozadu "Tak přidejte do kroku, drazí kolegové, však nás tu volně minul i ten civilista". Já mu teda v tý rychlosti rozuměl něco jako "tak hejbněte debilové kurva prdelí, dyť nás předběh i ten zasranej civil". Za mnou se ozývá rychlejší dusot vojenských kanad a skupinka vojáků je mi těsně v patách.

Aby byla trocha té legrace ze života, zdvořile zrychluju o pár čárek na tacháku, když cítím za krkem jejich dech. Frekvence dopadu kanad se rovněž zvyšuje.

Když první voják dobíhá na moji úroveň a hledí nasupeně bez mrknutí před sebe, podívám se na něj, usměju se, aby viděl, že pohoda na place a znovu zdvořile přidávám do kroku.

Po třech takovýchto rychlostních výměnách běžíme masakrózním sprintem a já si říkám, že jestli něco kbelští občané potřebují k osvěžení skvěle načnutého podzimního dne, tak je to pohled na jednotku vojáků, která se sprintem žene za magorem v turbanu, tesilových kalhotách a s báglem, z něhož čouhají na všechny strany kabely, který do toho všeho řve Alláhu akbar.

Už jsem se nadechoval k výkřiku, když vojáci zabočili do vrat kasáren a tlukot kanad o asfaltovou drť ustal. Jen výkřik "safraporte, vždyť vy ani nedoběhnete jednoho sympatického mladíka" mě vyprovázel, když jsem se bezvládně pověsil na semafor před silnicí a hledal jsem dávno ztracený dech...

Běhám rok. Co mi to dalo a vzalo?

Zrovna, když jsem se převlékal na závod pod Ještědem, pogratuloval mi Apple svým způsobem, že právě běhám rok. Ten jeho způsob spočíval v tom, že mě upozornil, že mi vypršelo roční předplatné běžeckého deníčku Runkeeper a že ho mohu obnovit. Předplatil jsem si kdysi dva dny poté, co jsem začal běhat, abych v tom měl nějaký přehled a abych si objednal tréninkový program “uběhni 10km pod hodinu za devět týdnů”. Takže můj oficiální začátek dospěláckého běhání.