Běžecký Ježíšek

Ježíšek se letos běžecky vytáhl. Tak za prvé Moira Ultralight New tričko s dlouhým rukávem. Lehká pletenina jako první vrstva do zimy propouští páru a pot, drží v suchu. Funguje fajnově, i když mezi tím zimní teploty zase vzrostly. Původně jsem si říkal, že si koupím tričko do zimy od Compressportu s On/Off systémem, abych to vyzkoušel, ale za dva litry mi nakonec přišlo jako past na důvěřivější, než jsem já.

Za druhé jsem dostal fullservice ticket na Běh kolem Mácháče, tedy včetně ustájení dětí, tak na to se těším, i když zatím k běhu nejsou žádné podrobnější informace.

Ke své radosti se mi přes vánoce daří občas vyběhnout. Za prosinec jsem zatím naběhal 100 kilometrů, doufám, že to půjde ještě nahoru, ale časový zásek je fakt brutální a zlomím to až někdy v lednu. Běžet z práce se mi minule nepodařilo, koukl jsem na hodinky a zjistil jsem, že bez MHD to prostě nestihnu.

Naopak smutná zpráva je o mých botách. Strava mě taktně upozornila, že na Nike Vomero jsem naběhla přes 800 kilometrů, tedy za jejich životnost. Věřil bych tomu, těžký běžec je ošmajdá dost. Přemýšlím, co dál. Už se mi nechce cpát skoro čtyři litry za boty, mrknu se po výprodejích po starším modelu. Ostatně, desítka je dnes k sehání kolem dvojky, to už je únosná cena. Na druhou stranu si říkám, že vyzkouším jiné silniční boty, zase rok starý model by mohl vyhovovat. Vomera byly fajn, ale chvílema jsem měl dojem, že mi přeci jen nevyhovují (tu a tam dřou, jsou prostě úzké) - a chci se mrknout, jestli to je dojem z těsnosti, nebo realita.

Návrat k starému osvědčenému Co nemáš, to nepotřebuješ a co máš, to stačí

Myslel jsem si, že když už mám rok odběháno, tak mě nemůže jen tak něco překvapit, protože vlastně typově všechny období jsem si při běhání zažil. Nu, loňská zima byla mnohem mírnější a bylo víc času, takže v listopadu jsem se potácel na sedmdesátce odběhaných kilometrů, v prosinci v lepším případě dám mírně nad stovku.

Vinu lze tradičně hledat všude jinde, než v sobě. Je vlezlá zima, málo času, v práci mi ze sprchy udělali skladiště, nesehnal jsem batoh na běhání s notebookem. Nějak mě to minulý týden rozlítostnilo, protože to jsou důvody, za které zpravidla ostatní seřvu a asi není důvod, proč bych sebe neměl. Takže jinak. Dokud neseženu batoh, bude se běhat s tím, co na notebook mám, takový decentní menežerský. Na pár kiláčků je v pohodě, jen trochu hopsá po zádech. Problémem bylo ošacení, protože moje zimní bundy do batohu ani náhodou nenarvu a jezdit do práce v tričku, to je v tomhle počasí přeci jen na mne odvážné. Průzkum trhu ukázal, že v Decathlonu prodávají takové ty bundy, které se mi ze všeho nejvíc nelíbí a co vypadají jako vodácké vesty. Jsou lehké, teplé, dají se sbalit a stála devět stovek, takže zainvestováno.

Do třetice zima. Minulý týden byl u nás ve firmě na návštěvě René Kujan a tak jsem slídil po zkušenostech. Prý rukavice a čepice. Jo, už jsem to někde slyšel, že jsou pro tepelný komfort zásadní, takže jsem fakt vyběhl v rukavičkách a zásadně to pomohlo (asi proto jsem si je dneska zapomněl vzít).

V práci jsem znárodnil nově zakoupený zamykací šuplík, ve kterém můžu skladovat notebook. A navíc jsem začal přemýšlet, jestli z kanceláře v Římské lze najít nějakou slušnou běhací trasu, co bych si mohl po Praze dávat místo oběda či večer. Poněkud jsem odvykl pobíhat po ulicích města, tak je možná dobré si to osvěžit.

Takže tradičním pravidlem "co nemáš, to nepotřebuješ a co máš, to stačí" jsem se připravil na obnovení běhů z dopravy domů, dneska z vlaku v Zelenči. O výsledku sebevyjednávání budu informovat :)

Jak si vybrat nejlepší čelovku na běhání

S běháním je to teď kvůli rýmičce a přemíře práce na pikaču. Tak jsem alespoň v práci sepsal zkušenosti s výběrem čelovek (link, i když to tak nevypadá), teď jsem otestoval hromadu od Fenixu, Led Lenseru, Petzlu a dalších značek, takže myslím, že jsem si udělal slušný přehled a vhled do toho, co se hodí a nehodí. Bodový výtah pomůže v úvahách.  Snad to zájemcům pomůže, přeci jen teď je čas přídavného světla :(

Listopad je na běhání nejhorší měsíc

Je už pár dní po půlce listopadu a já mám naběháno 45 kilometrů a běhat jsem nebyl už týden. Rýmička, pracovní povinnosti a nedostatek dříve ověřených příležitostí, to je spolehlivý zabiják.

Pak jsem se podíval do své databáze výsledků ostatních lidí, kterou jsem různě nastahával z public výsledků Stravy a je to oficiální. V listopadu mají lidi (bral jsem okolní země) největší problémy s běháním. Buďto se jim propadnou počty naběhaných kilometrů, nebo nerostou tak silně (to u lidí, kteří je tlačí silou nahoru).

Proč, to samozřejmě z dat nevidím. Vidím to jen na sobě. Přišla rýmička, něco se usadilo v krku, říkal jsem si, že to nebudu pokoušet, když jsem unavený i z hrabání listí na zahradě. Do toho jsem si dal víkend v dolech a to úplně taky neprospělo lazení zdraví, i když arsen je prý na rýmičku jinak dobrý, neboť ji dost umrtvuje. 

V dole se neběhá, ale leze - i když tam měli i kolo :)

Ztratila se příležitost. Ještě v říjnu jsem běhal z práce nebo do práce, jenže v listopadu uhodily větší zimy a musel jsem do práce v tlusté bundě, kterou už jsem nenašlapal do žádného batohu. A běhání večer bylo ještě více problematické, protože bylo méně času a více únavy. Když se mi podařilo usnout na lavičce, kam jsem si v noci sednul, abych si převázal tkaničky, pochopil jsem, ze by to fakt chtělo vypustit.

Pokusím se pauzu do konce týdne ukončit a alespoň trochu se k běhání vrátit, ale tak mě hříšně napadlo, zda není čas poohlédnout se po nějaké indoor aktivitě, například běhacím trenažéru, nějakém posilovacím stroji. Nebo plavání.

Běhací říjen: příchod tmy a nedostatek času

Od poslední poznámky uplynul nějaký čas a na mě tvrdě udeřil podzimní čas. Práce nad hlavu, času na běhání málo, roznemocnělá rodina a další starosti, jak to tak bývá. Pořád se snažím to nějak pilovat, ale má to své meze.

Zimní běhy z práce

Například jsou problémy s běháním z práce. Přesunul jsem se do kanceláří, kde není sprcha, takže běhání do práce nepřichází v podstatě do úvahy. Poté, co nám v kanceláři ukradli mobil, nemám chuť nechávat zde počítač, takže to řeším tak, že s ním běhám. Jenže hodit si na záda batoh s osmi kily a běžet patnáct kilometrů, to už zase taková prdel není. Hlavně proto, že místo lehkého batohu značky Nokia na kolo, s nímž jsem běhal v létě, jsem musel přejít na běžný notebookový batoh. Do něj se sice vejde i zimní oblečení s bundou a notebook, ale zase nemá bederní pás a špatně sedí. Tedy, postupem času se ukázalo, že když ho pořádně zatížím, neháže sebou zase tak moc, zákon gravitace docela funguje, ale pořád mě to řeže do ramenou atd.

Snažil jsem se projít nabídku batohů na běhání, do kterých by se vešel notebook. V Česku je to bída, v zahraničí jich taky moc není. Záhy jsem ověřil, že i to, co z popisku vypadá dobře, se nedá použít. Batoh na notebook musí mít samostatnou a dost velkou vyztuženou či polstrovanou kapsu na zádech (ne vepředu), což je problém. Něco dělá OMM, něco se do Česka ještě nedováží, něco má kapsu jen na hydrapack a třináctka Macbook Air se tam nevejde atd. Bez vyzkoušení to z ciziny nekoupím, takže jsem to prozatím přestal řešit, neboť stejně je málo času na běhání z práce z mnoha důvodů a osm kilometrů ze Zelenče s batohem (plus jeden a půl běhu přes Prahu na nádraží) dám. Jen ty rekordy netrhám.

Noční běhy

Přemíra starostí o dům a práce způsobuje, že jsem opustil myšlenku vybíhat tak mezi osmou a devátou. Když se dostanu ven v devět večer, jsem rád. Minulý týden jsem trhl osobní rekord, když jsem doběhl kousek před půlnocí. Tomu bylo třeba přizpůsobit trasu, protože už se mi jednou stalo, že když jsem si sedl na lavičku, abych si převázal boty, tak jsem při tom usnul, což bylo na záznamu hodinek hezky vidět.

A tak jsem vyvinul speciální zimní okruh kolem Brandýsa. Má variabilně pět, osm, deset, dvanáct, patnáct či sedmnáct kilometrů, což mě uklidňuje - mohu si vybrat, na co se cítím. Zatím vždycky jsem to dotáhl na těch sedmnáct, ale ústupová varianta se zdá být důležitá. Nepříjemné je, že běhání takhle pozdě v noci znamená kosu a tu já moc rád nemám. Jenže kosa jen znamená, že výstrojní oddělení udělalo chybu v projektu. Zatímco přes den tady lidi pobíhají ještě v kraťasech a leda tak delším rukávu, já kolem deváté počítám se šesti stupni, u řeky je spíše mírně nad nulou. Takže volím tričko s krátkým, oblíbené kalhoty na posilování Everlast, co jsem je roztrhal při běhání na Šumavě a v noci to není vidět, přes to hodím zateplenou bundu. Už zbývá se jen rozsvítit jako vánoční stromeček. Jelikož jsem za měsíc rozložil všechny čínský blikadla nakoupená z Aliexpressu a pasivní bezpečnost reflexními pásky mi přijde ošajslich, nafasoval jsem v práci Fenix HL05, což je taková skoročelovka - dávám si ji do zadu na hlavu nebo na poutko batohu při běhu a pustím ji na červené blikání, aby mě viděli. Jediný problém tohohle prostředku je, že mám tendenci ji pořád sundávat a kontrolovat, jestli bliká. Zatím vždycky blikala.

Teď se tu pořád slavily nějaké narozeniny, takže z možnosti, že bych zhubnul, nakonec nebylo nic. Plánoval jsem mít s přehledem pod 85 kg, ten přehled tam nějak není, takže bude potřeba to zase poladit.

Kvůlivá všemu tomu jsem o pár kilometrů nedal v říjnu plánovaných 200 kilometrů, mrzí mě to, ale fakt to nešlo. Snad je to jen statistický problém a v listopadu to zase klapne. O tom, že bych šel na nějaký závod, kterými říjen slynul, jsem si mohl nechat zdát.

Do toho se ukázalo, že moje Nike Vomero mají za sebou 800 kilometrů a Strava mě buzeruje, že bych je měl vyměnit. Přemýšlím nad tím, zda ano, zda jsou fakt už v loji. Kromě toho se mi přeci jen zdá, že mi nesedí tak přirozeně, jako trailové NB1210 (ty už mám dopředu koupené nové ve V3), takže už bych si je příště asi nevybral a na silnici koupím nějaké jiné. Jenže bych chtěl zachovat jejich společenskou únosnost, abych mohl běhat z práce a netahat druhé boty s sebou, takže potřebuju slušně barevné, žádný cirkus. Budu to muset zase projít a pohledat.

Tak ať to běhá. Ať je na to čas.

Běhání s hudbou, bez hudby, s Respektem a s Jabra Sport Pulse Wireless

Když jsem před rokem začínal, říkal jsem si, že jedině s hudbou, abych se při běhu nenudil. Jenže rychle jsem přišel na to, že mě kabelová sluchátka za běhu otravují. Kabel se pořád někde kinklal, za něco se zachytával, tahal mi hlavu. Tak jsem si objednal bezdrátová sluchátka a než přišla, běhal jsem bez nich, přičemž jsem si na běhání v tichu tak nějak zvykl.

Člověk může bez hudby lépe přemýšlet, všechno kolem sebe slyší, líp vnímá svoje tělo. Většinu letošního roku jsem proběhal bez sluchátek, ačkoliv mi ty moje přišly. 

Vyběhl jsem s čelovkou a to byste nevěřili, co se stalo!

Včera jsem si ráno dal dohasínající akučlánek do čelovky na nabíječku, abych ho dotloukl, než vyběhnu. Kovářovic kobyla - mám v čelovce článek 18650, jehož objednávkou jsme zkoušeli, jaké kvality jsou ty superlevné, co mají skoro dvojnásobnou deklarovanou kapacitu proti tomu, co máme my na eshopu. V praxi se tak ověřilo, že jde o repas z notebookových baterií, která tu kapacitu nemá ani náhodou, navíc ta baterka v podstatě umírá, ale já si říkal, že na moje běhání dobrý.

No a jak na ni tak večer koukám, jak se dotloukla v nabíječce, tak si říkám, že to by byla prdel, kdyby se mi podařilo vyběhnout bez akučlánku v čelovce a já bych mohl tvrdit, že i tak skvělý čelovky, jak ty od Fenixe, jsou na k ničemu, když v nich není akučlánek. Pak jsem se za sebe zastyděl, protože to je samozřejmě nesmysl, to byste mi nevěřili a zase bych poslouchal něco o tom, že si to všechno vymýšlím.

No a pak jsem vyběhl, v zatáčce mimo světlo lucerny zapínám čelovku a to byste nevěřili, co se stalo (klikni zde pro více fotografií, videa a diskusi). Nevěřili, že jo. Takže oficiální verze je, že jsem si vzpomněl, že chci koupit zakysanou smetanu ve večerce a pak si z nabíječky vyzdvihnu akumulátor, který se tam dotloukal o těch pár minut dýl.

A abych to zužitkoval, dal jsme si extra dlouhý noční výběh, 17 kilometrů v husté tmě kolem Brandýsa, to jsem ještě nedával. Do toho jsem si stáhl audioverzi Respektu a poslouchal jsem ho za běhu, abych se vzdělával. Po několika týdnech jsem z přechodu na podzimní režim měl dobrý dojem :)

Zazimované běhání: až se tě zima zeptá, jak jsi v létě myslel na běhání v zimě ...

Minulý víkend byl poslední letní den - takový ten teplý, s dostatkem slunce. Alespoň mi to tak přišlo. Oslavil jsem to výběhem na Javorník na Šumavě, vkusná patnáctka večerní Šumavou. Od té doby prší a když neprší, tak chčije. Jak v tom má člověk běhat? Nu, je potřeba přešaltovat se do zimního režimu.

Vzpomínám na to, jak jsem běhal vloni. Využívám toho, že už běhám rok, takže lze recyklovat zkušeností, jenže vloni jsem za měsíc touhle dobou uběhl pár desítek kilometrů, teď bych rád dvě stovky. V létě jsem nedostatek času obicykloval tím, že jsem běhal z práce a do práce. Zkusil jsem v tom poslední týden pokračovat a hned se ukázalo, v čem je problém. V tahání věcí.

Za prvé je potřeba více oblečení, už nevystačím na běhání s kraťasy a lehoučkým tričkem, potřebuju mít dlouhé kalhoty, solidnější triko a ještě mikinu.  A hned se mi to nevejde do malého batohu.

Za druhé na sebe do práce potřebuju pevnější a tím i těžší kalhoty a bundu. Opět se to při cestě zpět nevejde do malého batohu.

Kromě toho se v práci sousedům něco ztratilo, takže mám strach nechat v kanceláři notebook na stole do druhého dne a zamknout ho není kde. Tahám ho s sebou a musím běhat s větším batohem. To znamená plus šest či spíše sedm kilo a to už není taková sranda.

Mokré večery k běhání lákají méně. Člověk se musí přešaltovat do režimu "zuřte si živly dle libosti" a zvyknout si na to, že už před šestou nemá vybíhat bez čelovky v kapse. Mimochodem, jako rezervní čelovka se mi osvědčil Fenix HL10 na jednu mikrotužkovku, je to pidisvítilna, kterou člověk v kapse necítí, ale oproti mojí HL55 na dobíjecí 18650 akumulátor je to drobeček, kterého si nevšimnete ani na hlavě a na běžné běhání to stačí. Do skal bych s tím ale na rychlý seběh nešel, to je jasné.

A tak jsou sice zkušenosti z loňska, ale zase se bude optimalizovat a aktualizovat. Za prvé zamykací skříň v práci, kde nechám notebook. Za druhé asi batoh nějaké větší velikosti, než je těch 12 litrů. Tam už ty věci přeci jen rvu na sílu a poté, co jsem vyzkoušel batohy na běhání, bohužel značně menší, jsem zjistil, že ani není tak pohodlný, jen jsem prostě zvyklý. Kdybyste měli nějaké osvědčené tipy, sem s nimi, i když je to asi netradiční požadavek.

Nesnáze s časem zatím řeším tolerantně tak, že běhám v dešti a v noci a když už se mi fakt moc nechce, tak jdu do bazénu plavat. To jsem teď měsíc zanedbával a přitom to pomáhá.

Poslední zádrhel: věci z loňska mi už opravu nejsou. Moje nejstarší mikina z Decathlonu na mě visí úděsně, naštěstí jsem ji nikdy neměl rád, protože moc nedýchá. Zateplená běhací bunda Nike má citelné materiální přebytky, ale ještě to s ní jednu sezonu půjde. Naštěstí mám novou mikinu Salomon, zatím velmi příjemnou a osvědčující se, jenže má jen náprsní kapsu, nikoliv postranní kapsy na zip, jako mívají bundy, takže si všechno musím cpát do ledvinky a běhat s ledvinkou. Zatím s tím zkusím vydržet, uvidíme, jak moc se ty věci budou točit, schnout a smrdět. Původně jsem chtěl ještě nějakou zateplenou vestu na běhání (tedy bez rukávů), ale zřejmě to není moc populární oděv, protože to v nabídce skoro nikdo nemá a pokud jo, tak je to nějaká zoufalost vzhledu péřové bundy.

Běžím si tak kolem Kbelských kasáren ...

Běžel jsem si takhle kolem kbelských kasáren po tom chodníčku, po němž spořádaně jde několik vojáků. Ten vepředu si mě pohrdavě přeměří, když je míjím nevalným tempem a zahuláká dozadu "Tak přidejte do kroku, drazí kolegové, však nás tu volně minul i ten civilista". Já mu teda v tý rychlosti rozuměl něco jako "tak hejbněte debilové kurva prdelí, dyť nás předběh i ten zasranej civil". Za mnou se ozývá rychlejší dusot vojenských kanad a skupinka vojáků je mi těsně v patách.

Aby byla trocha té legrace ze života, zdvořile zrychluju o pár čárek na tacháku, když cítím za krkem jejich dech. Frekvence dopadu kanad se rovněž zvyšuje.

Když první voják dobíhá na moji úroveň a hledí nasupeně bez mrknutí před sebe, podívám se na něj, usměju se, aby viděl, že pohoda na place a znovu zdvořile přidávám do kroku.

Po třech takovýchto rychlostních výměnách běžíme masakrózním sprintem a já si říkám, že jestli něco kbelští občané potřebují k osvěžení skvěle načnutého podzimního dne, tak je to pohled na jednotku vojáků, která se sprintem žene za magorem v turbanu, tesilových kalhotách a s báglem, z něhož čouhají na všechny strany kabely, který do toho všeho řve Alláhu akbar.

Už jsem se nadechoval k výkřiku, když vojáci zabočili do vrat kasáren a tlukot kanad o asfaltovou drť ustal. Jen výkřik "safraporte, vždyť vy ani nedoběhnete jednoho sympatického mladíka" mě vyprovázel, když jsem se bezvládně pověsil na semafor před silnicí a hledal jsem dávno ztracený dech...

Běhám rok. Co mi to dalo a vzalo?

Zrovna, když jsem se převlékal na závod pod Ještědem, pogratuloval mi Apple svým způsobem, že právě běhám rok. Ten jeho způsob spočíval v tom, že mě upozornil, že mi vypršelo roční předplatné běžeckého deníčku Runkeeper a že ho mohu obnovit. Předplatil jsem si kdysi dva dny poté, co jsem začal běhat, abych v tom měl nějaký přehled a abych si objednal tréninkový program “uběhni 10km pod hodinu za devět týdnů”. Takže můj oficiální začátek dospěláckého běhání.

Ještědský skyrunning KTRC naposledy (tentokráte vážně formou závodu)

“Chčije formou zjevení,” komentoval kdosi včerejší počasí na našem závodu kolem Ještědu. Upřesnil, že tím myslí to, že déšť není vidět, ale mokrý jsme durch. Zkušenější běžec z davu odtušil, že takový déšť je fajn, ochladí a smyje z nás bahno. Nikdo se nesmál, nebyla to vtipná hláška, byla to praktická informace, kterou je třeba si uložit do podvědomí.

Půl hodinky před startem jsme šli “okouknout trať”, trochu se vyklusat. Krásná, škvárou sypaná cesta končila deset metrů za zatáčkou, ihned jak se dostala z dohledu diváků. Pak už to byla klasická lesní svážnice, rozmáčená po dvou dnech trvalého deště. “To by šlo běhat v polobotkách,” konstatoval kolega při pohledu, že se boří pouhé dva-tři cenťáky do lesní hlíny. “Ale dolů to bude dost rychlobruslení,” dodal hned, když viděl záblesk naděje v našich tvářích. A opravdu, když jsem se po chvíli otočil, abych seběhl na start, ukázalo se, že centimetrové gumové hřeby mých trailových bot mě neubrzdí. Když jsem při seběhu lehce botu zašlápl do terénu, abych zastavil, šel se mnou dolů i kus svahu. “No, aspoň nebudeme zpomalovat,” prohlásil jsem já a bylo to obecně přijato jako příhodný postřeh.

Proč se Mapy Seznamu vykostí na iPhone 7 a o strastích mobilní navigace pro běh

Seznamácké Mapy.cz jsou vzácnou kombinací nejlepších mapových podkladů a nejhoršího software. Zejména na navigaci jsem se těšil velmi, protože pro pěší výlety a zejména pro běhání jsem si od ní mnohé sliboval. Pokusím se tu sepsat, co je asi tak zhruba špatně a jak to souvisí s novým iPhone.

Ještědský půlmaraton v noci bez baterky čili běh báby kořenářky

Když jsem běžel svůj první závodní půlmaraton, byl jsem si v zásadě jistý, že ho dám - a šlo snad jen o to, v jakém čase. V neděli to bude jiné. Ještědský skyrunning KTRC je sice půlmaraton, ale s pořádným převýšením a pár kopci, které lze označit za dojáky i z pohledu ostřílených běžců.

Když jsem si trasu dal nanečisto začátkem srpna, nedoběhl jsem. Samozřejmě objektivní důvody jako málo času, ne že jsem lemra. Včera byla příležitost pro repete a otestování výbavy.

Dohoda totiž byla taková, že vrazíme děti k ochotným prarodičům do Liberce a tím pádem mě napadlo, že bych si mohl trasu ještě jednou proběhnout. 22 kilometrů - už jsem si nebyl jistý, zda ji dám v limitu čtyř hodin. I přes to, že jsem kopce poctivě trénoval, jenže co zmůžete s kopci, když bydlíte v rovině, kde největší kopec jsou mé čtyři schody do baráku.

Původně to vypadalo na luxusní časování, jenže Mariánka nafasovala dort k svátku, takže se mírně slavilo a na start jsem dorazil mírně po páté. První zádrhel: parkoviště central 3 bylo zavřené (betelnou závorou, jinak by mi to bylo fuk). Další parkoviště půlkilák od místa startu. Nakonec jsem auto nechal stát někde na štěrku při cestě, převlékl se a šel na “start”.

Zbraslavská Závist a tréma před ještědským skyrunningem

V úterý jsme si shodou okolností dali s Jakubem běh po Závisti a Zbraslavských lesích, něco jako 17 kilometrů v kopcích. Závist se to tam jmenuje proto, že ostatním (jmenovitě Jakubovi) závidíte odpich v kopcích, to abychom se uvedli do místopisu.

Místní hradiště miluju, jako většinu (byt z nouze použitých starších) přemyslovských hradišť, to jsme si dali jen tak okrajově, zlatým hřebem výběhu bylo, když jsme nemohli najít cestu nahoru na kopec a rozhodli jsme se pro terénní vlnku, následkem čehož jsme místo běhu a chůze přešli po chvíli do šplhání po skále. To zkazilo rychlostní průměr, ale zase vylepšilo nastoupané metry. Nicméně fakt, že do kopce běžím fakt pomalu, mě nepotěšil.

Nahoře na hradišti už padá listí, my jsme naštěstí nepadali :)

Mazaně jsem se totiž přihlásil na ještědský skyrunning KTRC a pod dojmem “za stejné peníze delší trasa” jsem si vybral půlmaratonskou trasu namísto desítky pro hobíky. Tu, kterou jsem před měsícem nedoběhl, když jsem to zkusil. Jasně, mám výmluvu, že jsem neměl čas to doběhnout, ale dobře si pamatuju, jak jsem byl vyflusnutý. Na Závisti jsem na tom byl líp, ale pořád existuje jistá moje pochybnost, že dám 22 km s převýšením 1350 metrů a vejdu se do čtyř hodin.  A to, i když se snažím trénovat kopce, což v Brandýse jde dost blbě. Včera jsem zmateně pobíhal kolem jediného slušnějšího kopce v Dřevčicích, než se z něj vyklubala neseběhnutelná stěna kamenolomu...

Poslední dobu jsem kromě běhání trávil ve statistikách. My ajťáci věříme, že lepší než se zeptat je, podívat se do čísel a analyzovat je, tak jsem si nastahával běhy lidí ze Stravy a koukal se, co z toho vyčtu. Je to zajímavý extrémně, protože z toho vyčtu věci, který jsem se v knihách nedočetl. Někdy z toho zkusím sfouknout nějakou svodku pro začínající, ale pro teď je podstatné to, že jsem si ujasnil hranice objemů.

V zásadě takovéhle skyrunningové aktivity dávají (tím myslím úspěšně) lidé, kteří běžně naběhají měsíčně přes 200km, což byla taky hranice pro maraton v pohodě pod čtyři hodiny. Pro delší trasy, ultramaratonové trasy lidi naběhají 300-350 km a více, aby je byli schopni odběhnout nějak v pohodě, samozřejmě ani náhodou na prvních místech. Možná se blížím tomu prvnímu, rozhodně ne tomu druhému. To je důvod, proč jsem myšlenky na delší běhy odsunul na později a teď se soustředím na to, abych příští neděli doběhl těch dvacetdva kolem Ještědu… Člověk nemá nic přehánět a nemá si od jednoho roku běhání slibovat, že bude šlapat na paty machrům. Stejně tak se ale může tu a tam decentně přetestovat pro případ, že by těm machrům na paty přeci jen funěl a dělal čelo závěru peletonu :)

Kolik musí kancelářská krysa naběhat, aby mohla pomýšlet na skyrunning, maraton či třeba ultra?

Včera mi SmashRun po synchronizaci večerního běhu vesele oznámil, že mi zbývá 6 kilometrů, abych za srpen naběhal rovných 200 km. Povzdechl jsem si, protože jsem od přírody líný člověk, šel jsem obstarat děti a když už se nacpaly do postelí, převlékl jsem si tričko a šel doříznout těch šest. Tak mocná je magie statistik a žebříčků. Nedotáhnout dvě stovky, když už zbýval jen kousek, mi bylo líto.

Shodou okolností to také za chvíli bude rok, co nějak vážněji běhám. Shodou okolností jsem před pár dny natočil svých letošních 1000 kilometrů což mi v tom ročním součtu dává cca 1300 kilometrů. Poslední čtyři měsíce se držím přes 150 kilometrů měsíčně, v srpnu poprvé přes 200 kilometrů, shodou náhod samozřejmě. Hodně tím zahýbají velké běhy, to si uvědomuju velmi dobře.

Původně jsem si tenhle blog začal psát na jednu stranu proto, abych si utřídil myšlenky a názory. Psaní mi na to pomáhá, uvědomit si, co a jak dělat a pro něco se rozhodnout. Ale na stranu druhou i jako mírné vodítko pro ty, kdo chtějí začít a nejsou si jisti, kam je to dovede. Vždycky, když čtu příběhy známých běžců, uvědomuju si, že za sebou mají deset a více let běhání a tedy jejich výsledky jsou pro mě neaplikovatelné. Nerozumějte mi špatně, nejde mi o to, předběhnout Jurka nebo třeba Radka Brunnera, spíš mi jde o to, kdy se asi tak můžu postavit na jaký závod, aby to nedopadlo trapně. Abych to upřesnil: ve které fázi svého běhání si mohu na co troufnout, abych se ctí obstál?

Svůj první oficiální půlmaraton jsem běžel letos v dubnu, to jsem měl naběháno tak 400 kilometrů. Dal jsem ho se ctí v čase 1:53. Nebyla to brnkačka, ale byl to ten dobrý a zasloužený dojem začínajícího hobíka. Zcela přiměřené. V tu dobu jsem navíc měl 95 kilo. O měsíc později desítku v Brandýse pod 50 minut. Zase spokojenost, spíš než čas bylo dobré to poměření - vždycky jsem doběhl mezi polovinou až druhou třetinou doběhnuvších, víc jsem nečekal. Od té doby určité obavy, zda nejsem na stropě svých schopností a zda bych příště předběhl sám sebe, protože normálně takhle rychle desítku ani půlku neběhám.

Co dál? Běžet maraton? Asi jo. Rád bych, jenže mi chybí ta měřítka. Kolik přípravy je dost, aby ho člověk dal se ctí (tedy kolem čtyř hodin)? V Energomonitoru, kde se motivací dost zabýváme (i když pro spotřebu energií) se držíme zásady, že důležité není ani tak stanovit si cíl, jako ten cíl nastavit přiměřený možnostem. Že bych maraton uběhl, jsem si celkem dost jistý. Nějak bych to dotlapkal. Jenže kdyby to bylo za šest hodin, byl bych zklamaný, asi i za pět. Pod pět bych si ho oficiálně “moc hezky užil” a radši bych to nerozpatlával, pod čtyři bych byl pyšný jak blecha a všude se s tím nenápadně vytahoval …

Proto se snažím studovat běhy ostatních lidí na Stravě a vydedukovat z toho, co kdy kdo dal. Není to moc jednoduché, protože tam typově nejsou zrovna shodní lidé. Kluci, co pět let běhají každý druhý den patnáctku a váží o patnáct kilo míň a nikdy maraton nezkusili - nebo ti, co začali ještě později, než já.

Maraton byl “benchmark” dřív. Teď se mi zalíbilo hodně “delší” běhání v terénu (delší proto, že to v mém případě znamená 20-30 km). Párkrát ozkoušeno na výběhu, vím, že někde u 25 km trasy je moje hranice komfortu. Bylo to vidět na nedělním kokořínském výběhu, kde mi to do té pětadvacítky šlapalo, ale pak se to hodně lámalo (dost i vedrem a dehydratací). Musel jsem se nacpat gelem, abych popoběhnul. Je to cajk, nebo nebo sebetýrání? Strýček Google je názoru, že jsem nenaběhal dost pod anaerobním prahem, takže to je motiv na podzimní sezonu.

Hloupé je, že tohle je těžké někde načíst. Většinou jsou k dispozici propagační historky lidí, kteří běhají léta a kteří popisují, jak pobíhají po nějakém ultratrailu, jenže jak dlouho začínajícímu běžci potrvá,  než může pomyslet na svůj první kratší ultratrail, třeba 60 km? Já nevím. Jakub tvrdí, že už za rok, jenže jeho případ je taky specifický, proto se tomu bráním. Nechci se nechat sbírat někde na trati na čtyřicátém kiláku.

Když jsem si v srpnu probíhal trasu Ještědského skyrunningu, nebyl jsem moc pyšný. Ano, měl jsme málo času, ale po pravdě, taky jsem byl po těch osmi kilácích, kdy jsem stál na vrcholu, slušně vyflusnutý. Měl jsem mírně jinou představu o pohodě, v níž to vyběhnu. Pak jsem studoval zbytek trasy a zjistil jsem, že jsem vlastně uběhl to nejhorší. Že ten zbytek nebyl takový masakr, protože už se nějak muselo i dolů do cíle. Dolů jsem další čtyři odběhl a chyběla mi desítka. V Alpách jsem výběh nahoru pocvičil, získal víc sebejistoty (tolik, co tři malé běhy mohou dát) a tak nějak jsem si řekl, že bez vnitřního tlaku to nepůjde a vesele jsem se na 18/9 na ten ještědský KTRC přihlásil. Uvidíme, je to nějakých 22 kilometrů, tak to nebudu mít alespoň dlouhou uličku hamby, když to tam vzdám. A časový limit jsou čtyři hodiny, to mě pořád tak nějak utěšuje, že to bych fakt mohl dát.

A v posledku, pořád všude čtu ve všech článcích o tréninku na horské běhy a ultra: nepřepalte to, nenastupujte na ně příliš brzo, bez naběhaných objemů. Jenže sakra, co je “naběhaný objem” pro 22 kilometrů kolem Ještědu? Kolik je to na to, abyste mohli dát 60 kilometrů trailu?

No a protože jsem v literatuře ani u strýčka Google žádnou representativní odpověď nenašel, rozhodl jsem, že nejjednodušší bude praxí vyzkoušet, kdy se může kancelářská krysa vydat  na skyrunning, maraton a nějaké to ultra a jestli to doběhne. Protože když ne teď, tak příště, že jo :)

Ocením vaši zkušenost: kdy jste dali jaký závod, v jakém čase, jakou jste měli váhu, průměrnou tepovku a kolik jste do té doby měli  naběháno celkem? Pište do komentářů :)

Kokořínským dolem letních třicet (kilometrů i stupňů)

V pátek večer Jakub píše, že si žena sbalila kufry a odvezla děti k mamince. Než mu stihnu odepsat, že mu držím palce, vyklube se v další SMS situace méně hororuplná, byl to plánovaný opušťák, Jakubovi zbylo auto, prázdná lednička a víkend času. Čili potřebuje provětrat nový vůz, nakrmit a zabavit. Jelikož se u nás na neděli chystaly švestkové knedlíky, byl termín jasný, programově jsme se naladili na malý výběh. Sedl jsem k mapě a vysmahnul jsem patnáctikilometrovou trasu kokořínskem, což bychom měli stihnout za dopoledne, než bude pekelné vedro. Jakub k tomu drobnou editací přidal ještě deset, abychom do Kokořína nejeli kvůli pár minutám běhu a program na neděli byl jasný. Pro jistotu jsem ještě obeslal Honzu, který přibral Kubu, takže jsme v neděli v devět stáli na startovní čáře společného výběhu před hospodou u Grobiána čtyři. Vzal jsem to jako svůj narozeninový výběh k oslavě dožité dvaačtyřicítky a malou rekapitulaci půlročního snažení od Polabského uprchlíka.

Výhoda Kokořínského dolu pro neděli byla jasná. Běh v lese, zpravidla ve stínu, většinou mezi chladivými skalami. Doběhli jsme na Vojtěchov, pak přes fakultativní výběh a seběh Jestřebických pokliček na Jestřebice. Tam se ukázalo, že jsem si mezi tím v Mapách spletl růžovou značku cyklostezky s červenou naší trasou a běžíme beznadějně blbě. Dynamicky jsme trasu přeoptimalizovali, hodili terénní vlnku spojenou s broděním kapradím a šlapali na Dobřeň a zpět na Vojtěchov.

Kdo si nezapnul hodinky pozdě jako já, natočil přes 28 kilometrů, já o dva méně. U Grobiána jsem do sebe otočil dva půllitry smíchaného piva s jablečným džusem, Honza tvrdil, že je to lahoda, výčepnímu se protáčely panenky, ale pravdu měl Honza.

Drobné poznatky: vedro mi fakt nesvědčí, je potřeba důkladně pít, nečekat na žízeň. Od Jakuba jsem si vypůjčil jeho vestu Salomon S-LAB ADV SKIN 12 - moc fajnová věc, běhá se v tom velmi příjemně, je to něco jiného, než můj reklamní batůžek Nokia, ovšem taky za čtyři litříky. Za třetí, forma stále nic moc - kdo běhá o několik let déle, ten mě na těch třiceti kilometrech ve vedru vcelku dobře užene.

Jakub se mě snažil nalákat na nějaký šedesátikilometrový závod. Musím říct, že jsem toho měl po těch 25 km kokořínskem docela plné brýle, takže tím je šedesátka odepsána. Jestli něco takového, tak příští rok. Což mi připomíná, že ještě v pátek jsem se neprozřetelně přihlásil na KTRC kolem Ještědu, to je ta trasa, co jsem ji zkoušel proběhnout. Tentokráte na to snad budu mít čas a snad jsem se i lépe připravoval. Jo, je to ta trasa, co jsem o ní prohlásil, že to může běžet jen blázen. Já to půjdu, takže cajk… a bez toho, že to zkusím na ostro znovu, se nezlepším.

Jinak Kokořínsko je na běhání fakt malebná oblast. Kontrolní výběh je nutno v brzské době opakovat!

Skywalking v Alpách (hory a běh, to se mi líbí)

Vyrazili jsme s kompletní rodinou do Alp - zapůjčili jsme si od rakouského bratrance jeho chalupu v koutu Vorarlbergu, který jsem neznal. Alpy jsou v tomhle skvělé: kromě přírodních krás tu mají i lanovky, které vás vyvezou na vrcholky kopců, takže už nejdete několik hodin hlubokým lesem, abyste se dostali na výhledy, ale chodíte po náhorních planinách, případně výrazně menším množstvím kopců. Což je skvělé, když s sebou máte malé děti a Mariánka to ocenila. Další výhodou je, že zde mají kartu, na kterou můžete všechny autobusy a lanovky používat zdarma, takže doprava je tady velmi pohodlná a jednoduchá, člověk se nemusí tahat s autem a vracet se k němu.

Já jsem vyšetřil trojici odpolední, kdy děti odpočívaly, abych vyběhl do kopců. Suše jsem využil toho, že jedna cesta do kopců nám začínala kousek od baráku. Bydleli jsme na úrovni 800 m.n.m. a asfaltka mezi loukama šla prudce nahoru do lesa, kde už z ní byla štěrkem sypaná stezka - něco mezi svážnicí a cestou pro obsluhu horských chat terénní čtyřkolkou. Sice jsem původně myslel, že si příště najdu jinou cestičku, možná více horskou, ale pak jsem to vzdal - tahle byla při ruce a času nebylo nazbyt.

Pár interních poznámek ke skyrunningu

Ze “zkušenosti” se skyrunningem na Ještědu si tu pro sebe sumarizuju pár poznámek vyzkoumaných praxí.

1. Skyrunning je občas taky skywalking - když je kopec příliš prudký, nemá smysl vyšťavovat se pokusy do něj běžet, spíš jen rychleji (pokud to vůbec jde) stoupat.
2. Hůlky by se mohly hodit. Nutno ověřit, mohlo by mě taky štvát mít pořád něco v ruce. Mám je teď do Alp, tož uvidíme.
3. Je fest důležitý zvládnout mapu. Mapy.cz jsou na běhání otřesný, bohužel zatím to nejlepší. Asi by bylo lepší GPX převádět do Stravy (Ještědská trasa nešla bez chyby, tak proto jsem to řešil přes Mapy, které mají import GPX pouhým přetažením a funguje suprově). Kufrování při skyrunningu stojí síly fyzické i psychické.
4. Vždycky gel nebo něco na zub. Teď jsem si vzal jeden gel spíš jen tak, aby se mi neválel doma, přeci nebudu na dvaceti kilometrech běhu nic jíst. Pak jsem se oblizoval už po deseti, když jsem byl grogy. Takže rozhodně potravinová rezerva se hodí.
5. Tohle by mělo být na prvním místě: oblečení. Běžel jsem v tričku, protože bylo teplo, na hoře byla větší zima, ale to jsem věděl. Kdybych trvale běžel, ničemu by to nevadilo, jenže jak jsem se zastavoval, hrozilo prochladnutí. To jsem řešil zateplením větrovkou. Brát si tedy rozhodně větrovku, pro jistotu termofolii (nebude se mi chtít ji vyndávat, protože se blbě pakuje zpět) a asi i náhradní tričko. Zakoupil jsem merino tričko, vyzkouším příště to, v něm by se nemělo prochládat tak snadno.
6. Voda, něco k pití. Hodí se i na kratší běhy, pořešit to tak, abych to nemusel mít furt v ruce, protože když házím tlamu do houští, mám tendenci flašku pustit a pak se zle hledá.
7. Kapesník pro každý případ, hlavně na otírání potu. Možná náhradní šátek na hlavu, když se tak potím.

A pak už jen drobnosti, například víc trénovat stoupání, zjevně je to odlišná běžecká disciplína, při které se zapojují všechny možné i nemožné svaly, které se normálně nezapojují. Když se to netrénuje, tak to nejde ani nahoru, ani dolů tak dobře a ještě pár dní po běhu do kopce se člověk nemůže pořádně pohnout…

Jak jsem si odběhl Ještědský Skyrunning KTRC (měsíc před ostatníma a se slušnou ostudou)

Původně mě jen honila mlsná a říkal jsem si, že bych si šel zaběhnout nějaký běžecký závod. A protože v okolí se běží hezký půlmaraton v září v Liberci, řekl jsem si, že tam. Ušil jsem na sebe nejbrutálnější fyzický masakr poslední doby. 

Další pokusy se zátěží v dostupném čase (a KTRC Ještěd Skyrunning půlmaraton 2016)

Po třech týdnech běhání v aerobním prahu jsem si tenhle týden zkusil naordinovat maximální zátěž v čase, který mám k dispozici. Vymyšlené to bylo asi takhle: ráno poběžím na metro, to je cca 15 kilometrů, v poledne dám půl hodiny plavání místo oběda, odpoledne poběžím domů - tam jsem zbaběle dal kratší variantu, z vlaku, tedy 7 km.

Takže jsem to ve čtvrtek prubnul. Samozřejmě jsem si vybral den, kdy jsou největší vedra, tak už to chodí, ranní běh z Brandýsa do Letňan byla parádička, jenže tepovku jsem měl dost vysoko, nepodařilo se mi ji stlačit pod 140 - to už bych musel fakt krokem a to se mi nechtělo. Přičítal jsem to vedru, batohu s notebookem (+3 kg) a tomu, že ráno asi nejsem zvyklý běhat.

Polední plavání mi udělalo dobře, i když teda AXA bazén, to je koncentrovaný chlor, to se musí nechat. Ale v mezích možností paráda, zvláště ve vedru.

No a pak jsem si dal showdown period, tedy test, jak se mi poběží v plném výkonu domů. Sedm kiláčků ze Zelenče se mi podařilo otevřít v (na mé poměry) rychlém tempu, jenže po čtyřech kilometrech mě napadlo podívat se na tepovku a ta šla nahoru přes 180 až k 190 a výše, až k maximu 197. Tak jsem přibrzdil, protože jsem si tak nějak pamatoval, že tohle je můj limit a každý píchnutí v hrudníku už jsem bral jako příznak infarktu.

Vysvětlilo se to až doma, kdy jsem zjistil, že se mi podařilo vypnout automatické párování Garmin 235 s hrudním pásem, takže všechna data o tepovce se berou z optického čidla v Garminu, které tradičně silně přeměřuje. Teď samozřejmě doufám, že to takhle bylo, že to není zpětná racionalizace a moje běhání není čistá magořina. Původně mi totiž celou zbylou trasu ze Zelenče vrtalo hlavou, jak je možné, že tři týdny na mé poměry intenzivního aerobního běhání se nijak neprojevily.

Na každý pád jsem si zaběhl malý osobní rekord na pět kilometrů 23:45 - on ten počátek je z kopce, tak to není úplně fér se tak srovnávat s ostatními, ale jelikož Zeleneč beru jako svou referenční trasu na kratší běhy, sám si to podle toho srovnávám. Na druhou stranu mi data kazí srovnání, protože teď nevím, jestli jsem se zlepšil v rychlosti, nebo ve schopnosti běžet s vyšší tepovou frekvencí (což mě zase tak moc neláká).

Fakt ale taky je, že po těch 22 kilometrech ve dvou bězích, troše plavání a práce, jsem byl večer rád, když jsem se doploužil do vietnamského bistra autem. Dělat to každý den je zatím nerealistický, ačkoliv původním záměrem bylo prubnout, zda to dám hlavně časově, v rozmezí práce - domácnost. Dám, ale je to na hranici toho, co se dá třikrát - čtyřikrát za týden podniknout a nenarazit s tím v práci a nelimitovat domácnost.

KTRC Ještěd Skyrunning půlmaraton 2016

O víkendu jedu pro děti do Liberce, chvíli před tím jsem si všimnul, že v září se běží v Liberci ještědský Skyrunning, což je půlmaraton s převýšením 1250 metrů. No a protože na webu je mapa trasy, tak jsem se na to koukal a dumal, jestli bych to zvládl v nějakém neturistickém čase. A řekl si, že než nad tím bádat, bude lepší si tu trasu proběhnout, což v sobotu zkusím, když to časově vyjde. Teprve pak se půjdu v případě spokojenosti přihlásit :)

Bohužel nemohu najít výsledky z loňska takže vůbec netuším, kolik je na takovou trasu realistický čas v kategorii koule-důchodce. Něco mi napovídá, že si na takové trase asi osobní rekord na půlmaraton nevylepším :) Mimochodem, nechystáte se tam někdo v září?

Prokoučované závody a běhání lesů

Přihlásil jsem se na Zátopkův zlatý týden. Říkal jsem si, že ze tří závodů alespoň dva dám, když je mezi nima pár dní. No, nedal jsem ani jeden. Rodinná dovolená, děti k babičce a nakonec návštěva alergologie. Dneska se běží noční Kuks, jenže přijedou děti a žena, tak to mi prakticky jistě neprojde a zítřejší Šumava, to jsem si ani nedělal velké šance. Naštěstí jsem po poslední zkušenosti nic neplatil a ani neregistroval. Když to tak pozoruju, nedám přes léto nic. Rozhodl jsem se z nevýhody udělat přednost.

Jak jsem běhal s Keňanem

Osobní keňský trenér běhu? Dneska není nic nemožného. Nedávno jsem šel běhat z práce na Letnou. Tak si tam poklusávám, teprve se rozkoukávám, jsem tam poprvé, lidí mraky, běžců nepřeberně. No a v jednu chvíli se ke mě přidá takový hubený osmahlý čahounv tričku, kraťasech a ošmajdaných botách. Běží kousek vedle mě, pak mi anglicky říká, že napadám na pravou nohu a že na to jsou nějaký cviky. Dodává, že je z Keni, že běhá a že kdybych chtěl, tak můžeme trénovat spolu, je levnej. A že si můžeme jít zaběhat, že mi za pětikilo ukáže všechny triky.

Vysvětluju mu, že pětikilo je docela dost, je vidět, že je to muž dohody, jenže já sebou mám jen kovovou pajsku, protože jsem měl takový sen, že si na Letný po běhání dám třeba limču nebo pivo, než seběhnu do práce a převléknu se, zrovna jsou vedra, že by jeden padl. Na druhou stranu, za tu prču to stojí, říkám, že sebou mám jen pade a že nemusím vidět všechno, ber nebo neber, krátký společný běh. Směje se (no on se směje furt) a říká, že tak jo. Zjevně kšefty nefrčí.

Při běhu kecáme. Říká, že je klasický keňský příběh, teda že nikdy neběhal s vodou od studny a ani do školy že nijak zvláště neběhal, ale prostě běhal a běhal docela dobře, dostal se k trenérovi a někam se dohrabal. Na místní keňský poměry jako že dobrý. Jeho živobytí je, že objíždí spíš druhořadý maratony, tam ho za nějaké peníze najímají jako keňského běžce, který dobíhá na prvním či druhým místě. Blbý je, že kšefty shání manager, který má kontakty a domluví se, navíc teď je plonková doba, největší parna, to se líp placený závody neběhají. Takže si přivydělává v parku tím, že kouká po běžcích a nabízí jim lekce nebo si jen tak zaběhat.

Je dobrej. Teda na mě. I když já na jeho pokyn běžím sprintem a nevydržím to víc, jak pár stovek metrů (zlatý voči, spíš desítek), běží zlehka vedle mě, sleduje mě, pořád mi dává instrukce, počítá mi rytmus kroků, nebo vykřikuje tajný keňský zaklínadlo proti zakopnutí, co já vím co, v tý rychlosti už se zvuk hůř nese. Naštěstí mu na to, aby začal autonomně vykládat, stačí moje dvouslovná otázka, kterou ještě zvládám. Snaží se mě naučit keňskou běžeckou abecedu, vzdávám to, protože to vypadá, jako bychom se prali s letadlama nad náma.

Loučíme se, já už jsem utahaný, upoocený a je mi trapný, že jsem za svých pade dostal víc, než bych čekal, ale nevypadá, že by ho ta půlhodinka trápila. Asi fakt potřebuje manažera. A já to pivo. Slintám, když probíhám kolem zahrádky obsypané hosty, marně vyhlížím někoho známého, kdo by mě pozval či i někoho neznámého kontaktážního, ke komu bych se pozval...

Před a po (10 měsíců, 20 kilo, tisíc kilometrů)

Milník. Tisíc naběhaných kilometrů. Dostal jsem onehdá otázku, jaký je praktický rozdíl před a po. Včera mi fotoaplikace shodou okolností nabídla moje interní selfíčko staré deset měsíců, to jsem si hrál s focením po běhání do Fitbitu (záhy jsem s tím skončil, nepochopil jsem, na co je to dobrý). Tak jsem po doběhnutí udělal dnešní aktuální a lze to porovnat.

Knihy o běhání - pro mne obecně dost zklamání

Když jsem před rokem začal běhat, koupil jsem si pár knih o běhání. Je to další zajímavá zkušenost, protože žánr mě míjí.

Tisícovka kilometrů v nohách a běhání po horách

SmashRun mě upozornil, že mám za sebou tisíc kilometrů. To je na běhání to hezký, pořád jsou nějaký výročí a milníky, který je možný slavit a SmashRun je extrémně nápomocný v tom, je hledat. Prakticky o každém běhu mi řekne nějaké positivum, když už nic o rychlosti, tak to byl nejdelší běh takhle pozdě v noci nebo naopak běh za nejvyšší teploty.

Jak se vyvarovat konfliktu mezi vlakem, synem a běháním ...

Vojta rád jezdí na kole, já vedle něj běhám, Chvíli proto, abych mu poasistoval u začátků, teď prostě jako doprovod, protože kolo nemám, jezdit na něm mě zvláště nebaví a radši běhám. Vždycky, když se mě na to lidé ptají, vysvětluju, že jsem prostě líný jezdit na kole. Nicméně Vojta se na kole zlepšuje a tím i zrychluje. 

V sobotu jsme vyrazili do Předklášteří do Porta Coeli, abychom se podívali, jak to dopadne, když vykopnete vyměřovací kolík klenby, která se jednou stane gotickou klasikou. Vojta šlape, je to taková udusaná lesní cesta, mírně z kopce, je kus přede mnou. Někde za náma zahouká vlak. Tím jsem si vzpomněl, že trasa vede při železniční trati. Vyndávám mobil a koukám se pro jistotu do mapy. Asi za kilák se cesta kříží s tratí. Volám na Vojtu, aby před tratí zastavil. Neslyší a uhání dál. Křičím hlasitěji, jenže mě prostě neslyší.
Otáčím se, jestli neuvidím dědečka, který jel s námi, ale je příliš velký kus za mnou na cestě.
Zrychluju, abych Vojtu doběhl.
Slyším svištění vlaku po kolejích někde za náma. Vojta už je v dálce, za ohybem cesty, šlape statečně, aby mi frnknul. Představuju si, co všechno může jeho experimentátorská hlava na železničním přejezdu vymyslet a zrychluju ještě víc. Řvu na Vojtu, ať zastaví, ale nemůže mě slyšet.
Běžím už hodně za krev, takhle rychle jsem nikdy nesprintoval, natož abych v tom tempu zvládl dát kilák. Vlak burácí těsně za mojí hlavou.
Vbíhám do zákruty cesty, Vojta stojí přesně v místě přejezdu, na který vjíždí rychlík na Tišnov a něco křičí. Jsem tu pozdě. 

Doběhnu z posledních sil. Vojta křičí “Jak je ti Rakousko” a poslouchá, jestli se pod jedním z největších viaduktů ve střední Evropě rozléhá “ouzko”. Zakloníme hlavu a díváme se na oblouk křížící o mnoho metrů výše naši cestu, nad níž burácí přejíždějící vlak.
Na mobilu mi pípne Strava s gratulací k osobnímu rekordu na půl míle. Zlepšil jsem ho více jak o minutu na kilák. 

Tož to je tak, když na mapě v mobilu za běhu přehlédnete ty mantinely značící, že naše cesta trať podchází. A ponaučení, že si přeci jen to kolo budu muset koupit.

Balada o rychlosti běhu a dynamičnosti času

Tohle byla jedna z prvních věcí, co jsem vyzkoušel, když jsem začal běhat: jak o moc rychleji poběžím, když poběžím na plný ceres. Bylo to slovy bulváru “šokantní”.

Zkusil jsem to obráceně: běžet do práce, nikoliv z práce

Snažil jsem se naložit si tento měsíc víc kilometrů, ale Garmin na mě řve, že bych měl dát pauzu. Tak jsem se od pátku flákal. Ale dneska jsem si vykračoval se synem do školky, pak mě napadlo, že je ideální konstelace, jen jsem si ve školce převlíkl tričko, pracovní hodil do batohu a vytáhl běhací. A vyběhl na vlak.

V zásadě to není změna proti běhání z vlaku - kromě toho, že teď je to běhání NA vlak. To znamená tvrdou časovou hranici, bo vlak nepočká. Vlak jezdí jednou za půl hodiny a už by se mi nehodilo minout tenhle. Původně jsem měl pohodlných 50 minut na to, dát sedm kiláčků, jenže Vojtovo mrcasení ve školce při převlékání stáhl tenhle čas na 40 minut a to už je mírný stres, protože už je tam jen malá rezerva na cokoliv, co se může stát.

Nakonec se nic nestalo, v klidu jsem doběhl do Zelenče, za nádražím si sundal tričko, usušil se sušším zbytkem běhacího trička a převlékl se do náhradního trička na běhání. Ještě, že jsem měl dvě. Na sebe jsem si hodil větrovku, abych neprochladl. Větrovka je moje psychologická podpora. Sice jsem si ji kupoval kvůli dešti a zatím vždycky, když pršelo, jsem byl buďto líný si ji obléct, nebo pršelo už tak moc, že bylo dost fuk, že už jsem si ji konečně oblékl. Chtěl jsem prostě lehkou bundu, kterou můžu mít vždy sebou a na to je perfektní a funguje mi hlavně jako termopodpora, nemusím se bát, že bych prochladl větrem, před ním chrání parádně.

V práci máme naštěstí sprchu, takže jsem se stihl zrestaurovat a krom toho jsem dneska měl dlouhý kalhoty, který se dají použít jak na běh, tak skoro i do práce - a nemám žádné schůzky :)

Minulý týden bylo vedro jak svině, nakonec jsem se dostal k běhání jen přes den, večer bylo dost práce. Takže jen třikrát právě ze Zelenče. Dva běhy byly v pohodě, ale ve čtvrtek jsem si říkal, že bych si mohl dát čtrnáctikilometrovou trasu z Černého Mostu, abych nahnal tonáž. Když jsem se v práci převlékal, kolega mě zviklal, že je venku dost vedro. A skutečně vylezl jsem z kanclu a těch 35 °C bylo velmi privela. Takže jsem si dal krátký sprint na vlak a běžel sedmičku ze Zelenče, přičemž celá ta trasa je na plném slunci. Strava tvrdí, že bylo 25°C, ale domácí teploměr ukazoval ve stínu o deset více. Vypil jsem sedmičku vody, doběhl jsem i tak slušně dehydrovaný a čtvrt hodiny jsem na sebe lil ve sprše studenou vodu.

Den před tím jsem shodou okolností četl článek o tom, že ve vedrech se má běhat o 7-10% pomaleji, než je běžný standard. A protože jsem ten čtvrtek běžel “na pohodu”, dá-li se to v tom vedru tak označit, mrkl jsem se do výsledků na Stravě. A skutečně, běh v takovém vedru je zhruba o těch 10% pomalejší, než když je o deset stupňů méně. Budu to sledovat, zda to byla jednorázová výchylka.

Tak, odpoledne si to dám ještě zpět a uvidíme, jak to půjde.

Jsem rád za ty černé boty

Byl to dobrý nápad, koupit si černý, nenápadný boty na běh. Když jsem tehdy měl na výběr, byly tam samý blištivý boty, modrá se stříbrem, jedovatě zelená, svítivě červená. Vomera jsem si vybral proto, že mi seděly trochu zvláštně (furt nevím, zda je to výhoda či nevýhoda) - a taky proto, že byly prostě černý, jen tu a tam nějaká tmavěmodrá nit. Co je v tom za výhodu? Dá se v nich chodit do práce.

Zjistil jsem, že práci mám z pohledu běhání výhodně položenou. Sedíme na Florenci (přímo v ulici Na Florenci), takže rychle vyběhnu na Letnou, mám to tam kiláček, kdy se akorát rozehřeju, dám si kopeček nahoru a nahoře běhám jak turbokoule. Jen v Lumbeho zahradách mě zmátla značka, u které nevím, jestli to znamená, že se nesmí šlapat na trávu nebo že se tam nesmí běhat, musím se tam někdy ochranky zeptat, neměl jsem zrovna morál jim tam prosvištět, aby se neusnesli, že je to uprchlík a neopětovali palbu.

Můžu taky běžet do Karlína podél řeky až na Libeňský ostrov, je tam parádní stezka, akorát teď je nacpaná hipsterama, kteří tam hrají plážový volejbal a občas i pár běžci z okolních kanceláří. Čili když si chci dát v práci přestávku, dá se to a je to příjemnější, než běhat v noci doma.

Základem ovšem je mít boty sebou. A v tom mi pomáhá, že černá Vomera k džínům vypadají jako že v pohodě, občas je musím teda přebrat kartáčem, jako když jsem minulý týden zapadl po stehna do bahýnka. Taky je dobrý zvyknout si, nedávat si na hi-level schůzkách nohu přes nohu, protože zblízka ty boty přeci jen vypadají jinak, než mokasínky od Geoxu. A chtějí občas vysprejovat, aby nebyly čichometricky nápadné. Ale jinak cajk a luxus, protože si nemusím nosit dvoje boty.

Navíc využívám dopravní situaci a domů běhám. Tedy, dojedu vlakem do Zelenče (nádraží mám dvě minuty sprintem od práce) nebo na Černý Most - a pak si dám sedm nebo čtrnáct kiláčků příjemného výběhu. Zejména ta Zeleneč je opravdu bezbolestná, protože v součtu se už dostávám na stejný čas, jako když jedu až domů MHD. Včera jsem si udělal radost, trochu jsem přidal, v půli cesty jsem musel konstatovat, že běžím tak rychle, že už i Zátopek by si musel zavázat kanady - a dal jsem sedm kilometrů pod 35 minut, pod pět minut na kilometr, což bych rád považoval za svůj nový standard na tyhle trasy.


Dneska má být tepleji, mám víc času (včera jsem měl po hi-level schůzce, kdy jsem učinil objev s nepřehazováním nohy přes nohu a už jsem se nechtěl dráždit), takže si dám Černý Most. Všechno to jde díky tomu dlouhodobějšímu plánování, kdy se mi podařilo odstranit nutnost přenášet si z práce notebook na večerní domácí směnu, optimalizoval jsem trasy a nemusím si tahat druhé boty, v neposlední řadě i to, že ty vzdálenosti v pohodě uběhnu.

A abych to neměl tak jednoduché, začala mě honit mlsná a říkal jsem si, že bych mohl ty trasy natočit na video. Ať i neběhající mají představu, jak to vypadá. Vydrželo mi to přesně pět minut, než se ukázalo, že je lepší se s programem na natáčení videa (Filmic) naučit před tím, než vyběhnete a ne až za běhu. Večer jsem to nastudoval, mezi tím mi to zase přišla pošetilá myšlenka. Tady je to torzo, ukládám ho spíše pro sebe...

Já ty závody nějak nestíhám :(

Tak nějak jsem si plánoval, že bych mohl každý měsíc vyrazit na nějaký závod. Jako ve smyslu: změnit trasu, okouknout, jak se to dělá jinde, povyrazit si. Zahnat nudu, protože když běháte po pár trasách, tak ta nuda logicky přijde. A hledání tras je na běhání postupem času to nejnáročnější.

No a jak to dopadlo? Naplánoval jsem si vždycky jeden hlavní závod a jeden do rezervy na každý měsíc. Duben dopadl (Půlka v Nymburce), květen byl dost na pováženou a vyšlo to jen proto, že jsem ho měl skoro za barákem, v Brandýse (desítka). Karlštejsnké Běhej Lesy o víkendu nevyšly - obstarával jsem děti. Příští víkend má být taky něco, hezká půlka či co jako Horský půlmaraton - a ni to nevyjde. Na červenec jsem si našel další dvě pěkné věci, tak ta první je přesně v ten den, kdy do města dorazíme na dovolenou, jenže ráno - a ráno tam tutově nedorazíme. No a Zátopkův zlatý týden, hned jak jsem ho objednal a zaplatil, tak se ukázalo, že koliduje s další dovolenou. Tak tím si škrtám i červenec.

V srpnu, když bůh dá, změním na chvíli podnebí na rakouské Alpy, to bude změna sama o sobě. Předpokládám, že kromě toho se mi nepodaří vynajít čas nijak a zase to budu vytloukat tím, že běhám z práce. Nejbližší možný termín je tedy v září, s velkými otazníky. V lepším případě se mi podaří vyběhnout z domu na dvacet kilometrů.

Konečně jsem pochopil, proč se nabízí tolik volných startovacích čísel ...

Ale stejně, kdybyste věděli o nějaké osvědčené hezké události v rozmezí 10-30 km v dojezdu z Brandýsa, dejte vědět :)

Placené funkce Runkeeperu a Stravy a jejich přínos pro běhání

Vedli jsme tuhle s Jakubem debatu o tom, jaké softy na běhání používáme a zda mají pro nás hodnotu jejich placené funkce. Leží mi to v hlavě. Většinou, když někdo nějaký takový soft vytvoří, tak má nějakou vizi, rozumí tomu a věnoval se tomu víc, než já, takže má smysl do toho pronikat. A mně se zdá, že z těch softů toho využívám málo.

Mínus dvacet kilo váhy čili výprava za tajemstvím diferenciální diety

Na dietách mě vždycky dráždilo několik věcí. Především to slovo dieta. Zní to jako léčba nemoci, ale já jsem přeci zdravý, jen tlustý. A pak takový ty výrazy v článcích, co mi maminka podstrkovala, jako teplé a studené cukry, diamantová voda, prostě všechno to, co jsme na hodinách fyziky či biologie nebrali. Coby člověku ukotvenému ve světě termodynamických zákonů a podobných reliktů pre-esoterického času mi tohle nějak nesedělo. A tak jsem si musel vyvinout vlastní dietu. Právě teď s ní slavím symbolických mínus dvacet kilo za (necelý) rok, kdy jsem to nějak začal řešit. Další čtení je vhodné spíše pro absolventy matfyzu, ČVUT a dalších podobných škol, pro čakraholky to nic moc nebude.

Módní okénko: jak si vybrat funkční tričko na běhání

V čem běhat? No asi v tričku. Jenže jak si ho vybrat? Fakt jen podle vzhledu? Moc materiálů na tohle téma jsem nenašel, tak jsem si dovolil výsledky vlastního testování a rešerší.

O běhání s daty, zlepšování a jiné letní úvahy :)

Běžecký deník mi hlásí, že jsem naběhal přes 500 kilometrů za letošní rok a letní sezóna je v plném proudu. Z poslední doby mám několik prvenství. Tak například jsem snad poprvé v životě běžel v kraťasech, protože kraťasy nesnáším. A jo … bylo to příjemné, jen jsem se furt bál, co mě kousne do nechráněné nohy.

Prosekávání cesty na Popovice

Jedna z mých oblíbených “pětek” je běh kolem Hrušovského rybníka do Popovic a zpět. V praxi lze běžet dvojím způsobem. Po silnici do Popovic a Alejí zpět do Brandýsa, tedy zprava kolem rybníka, nebo to vzít doleva pěšinkou, která vede takovým lesíkem z náletových dřevin.

Pěšinku zovu trail, protože je to v okolí největší trail, samozřejmě když vynechám totálně rozmrdaný hlavní tah do centra Bradnýsa. Mám to tam rád, protože je to takový dotek přírody, je tam i kopeček, kde se daly trénovat seběhy a výběhy, jenže teď to zarostlo trávou po kolena a bez přeražení nohou se tam nenatrénuje nic. Minulý týden, když jsem tam běžel, tak jsem zjistil, že už je i problém  proběhnout po pěšince, protože mezi těmi náletovými dřevinami pěkně zarostla. Tak jsem si řekl, že bych to tam mohl prořezat. Plánoval jsem to na víkend s Vojtou, jenže děti byly nachcípané, takže jsem ho tam nakonec netahal, navíc má drahá žena soudila, že když nás někdo nachytá, jak rubeme cestu, tak nás pěkně seřve. Kterážto obava ve mně zůstala, ačkoliv je to obecní pozemek, jenže splašený ochránce přírody by řádit jistě mohl. Dneska mi vyšla chvíle času, tak jsem si řekl, že místo běhání investuju něco do svých běžeckých tras a pěkně to tam prosekám.

První problém: transport. Vybavil jsem se plotovýma nůžkama a skládací Fiskars pilou, jenže běžet přes celé Zahradní město s nůžkama, který rozhodně neschovám do kapsy, to mi přišlo fakt divné. Nakonec jsem situaci vyřešil kompromisně, k rybníku jsem se přiblížil vozem a u rybníka už mě nikdo s nůžkama nepotkal, krom dvou rybářů, kteří sami vypadali dost divně. Takže jsem proběhl až do mokřadu a lesíka a začal kostit cestu.

Je to asi půlkilometrová trasa, jejíž větší část jde loukou, menší část tím lesíkem, ale stejně mi to hodinu dalo. Stezka už byla v několika úsecích téměř neprůchozí, takže jsem se do toho musel opřít. Do toho ještě začalo vypadat, že sprchne i zaradoval jsem se, že vyzkouším, jak moc nepromokavá je Salomon Wing Hoodie, kterou jsem ukořistil někde ve výprodeji. Tak už vám to mohu říct: když padají kroupy a stojíte po krk ve vodě na cestičce, kterou se valí potok ze shora z pole, je vám Salamon Wind Hoodie úplně na pytel.

Takže jsem hodinku pobíhal a stříhal, snažil se nějak zamaskovat, že jsem to tam vyrubal, což s ohledem na haldu větví nebylo jednoduché, zapotil jsem se, jako by ani nepršelo.
Výsledek z fotek nedojme. Jednak se fotky nevyvedly, bylo příšerné vlhko a nedařilo se mi otřít čočku iPhone (ne, před deštěm mě fotit nenapadlo, to by bylo moc lehké), jednak z toho není asi moc patrné, jak velké ty průchody jsou.

Asi byste nesoudili, že se tudy dá proběhnout... No, tohle je ještě před letním střihem ... 

Tady jsem vyrubal dost slušný koridor, zdá se mi ... 

A tady už jsme po letním sestřihu ... 

Jestli mě na tom něco uklidňuje pak skutečnost, že asi tak za měsíc si můžu dát reparát, protože to zase zaroste. Ale to už se vyprdnu na nůžky, vezmu plotostřih na akumulátor a vyrubu to tam mechanizovaně… Tím bych mohl prorubat i tu trávu v nejbližším okolí pěšinky, zkoušel jsem ji prostříhat těma meganůžkama za běhu, ale fakt to nebylo ono :)

Tak, teď už se dá projít kolem Hrušováku až do Popovic, kdyby to někoho zajímalo. Nebo - ještě lépe - proběhnout!

Kardiologie a čtvrtmaratonská dohra

Jak jít na kardiologii s plnou parádou? Ne, tohle není krátký příběh, takže jestli máte moře důležité práce, běžte ji udělat. Zato je to takový … typicky můj příběh.

Včera jsem dorazil na kardiologii do Brandýsa, takové to běžné rutinní vyšetření, na které jsem byl v rámci série záručních kontrol už nějakou dobu objednán. Už v recepci mne odlovila sestřička a když vás sestřička ve zdravotním zařízení osloví jménem, hned jak vás vidí, víte, že je to na pováženou. A když vás okamžitě bere stranou, tak v člověku s jistou dávkou představivosti hrkne podruhé. No a když mě vede do místnosti, kam normálně odvádějí jen postarší problematické pacienty, tak to už jsem si říkal, že to bude pěkný průser. A jako každý nájemný pisálek okresního formátu mám dobrou fantazii, takže už přemýšlím nad tím, jestli mi pohřebním hlasem řeknou, že jest vhodno uspořádat své poslední věci a rozhodnout se pro zpopelnění nebo pohřeb do země, nebo tak něco.

V místnosti stojí paní a na to, že umírám, je vysmátější, než by vážnosti okamžiku slušelo. Ptá se, zda ji poznávám a já nepoznávám, protože stran prodejců pohřbů nejsem na trhu ještě zorientovaný. To už mne do obrazu uvádí sestřička. Ukazuje se, že nejde o rakve ani žádnou jinou kardio-tragédii, nýbrž o běžkyni, kterou jsem v sobotu při závodech dotlačil na Brandýský kopec do cíle závodu a teprve teď, když jsem přemístěn do správného kontextu ji opravdu poznávám. Ostatně, je to náhoda takřka absurdní a kdybych to napsal do scénáře, scénárista mne s tím vyhodí, protože takové věci se nedějí!

O tom, že jsem na sobotním brandýském běhu donutil jednu nebohou běžkyni, aby doběhla závod, jsem psal. S běžkyní jsem se rozloučil v sobotu na náměstí, pak jsem si potřásl rukou s ještě pár běžci, s nimiž jsme na sebe udělali nějaký dojem a běžel jsem domů. Doma mi to leželo v hlavě proto, že jsem se šel kouknout do výsledků, jak se vypořádala časomíra s naším synchronizovaným doběhem - a nikoho, kdo by doběhl se mnou, jsem ve výsledcích nenašel. To mne znejistilo a říkal jsem si, zda se mi to nezdálo. Pak mi poslal Petr Kalčík fotku, kde jsme vyfoceni, takže halušky by měl ještě i fotočip - no a podle startovního čísla jsem běžkyni našel, ukázalo se, že před tím jsem prohlížel jen výsledky mužů, kam logicky nespadla. Mimo jiné se ukázalo, že když máte dojem, že běžíte na krok přesně, jako ten druhý, tak v tom je taky vesele vteřina rozdíl. Jméno mi nic neříkalo, tak jsem to pustil z hlavy, ostatně v Brandýse bydlí dvacet tisíc lidí, z nichž znám asi tak šest.

Na kardiologii se od víkendu historka o týpkovi, který paní doktorku vystrkal v rekordním čase na kopec, stala dosti populární, zvláště, když si vygooglovali můj popis závodu na Kryse. Tím se taky trochu vysvětlilo, co tak dobře k běhu motivovalo: když má za běhu kardiolog poslouchat moji přednášku o tom, jak běžet, aby měl správný tep, radši uteče smile emoticon

Konec dobrý, všechno dobré. Kromě šťastného shledání jsem si zajezdil na rotopedu a ujasnil si i zdravotní situaci, kdy bolesti na prsou způsobuje sice běhání, ale není to začínající infarkt, jen necvičené svaly horní části trupu, které by bylo vhodné pocvičit. A do třetice jsem si taky ujasnil, že tepová frekvence, kterou udává optický snímač jak Garminu, tak Fitbitu, je ve vyšších hodnotách téměř naprosté hausnumero. Do čtvrtice mám téma k přemýšlení, jak moc se ostatním běžcům montovat do toho, co a jak dělají ... (s ohledem na to, že nejsem Zátopek, ale prostý běhající amatér-začátečník)...

PS: ta kardiologie v Brandýse je skvělá i na pražské poměry. 

Ze stanice metra v klidu až do Brandýsa

Když jsem se stěhoval do Brandýsa, říkal jsem si, že by bylo fajn, kdyby sem jednou jezdilo metro. Nebo tramvaj. No a už je to skoro tady. Po Projektu Zeleneč jsem se rozhodl vyprojektovat  další běžeckou trasu: z metra až domů.

V zásadě přicházely v úvahu dvě stanice metra: Letňany a Černý Most. Z Letňan vede přímá cesta až ke mě do baráku, je to ovšem terénní státní silnice první třídy číslo 610, kde jezdí auta a mají co dělat udržet se na rozryté vozovce. Dá se běžet nějak zadem, ale podléhá to větší investigaci.

Na Černý Most to není tak přímočaré, pokud nechci běžet po dálnici, ale už jsem terén v izolovaných místech zkoumal a proběhl, takže šlo spíše o to ty izolované trasy propojit. Rychle se ukázalo, že z Černého Mostu lze opravdu přeběhnou pěšinkami a cyklostezkami až ke mě domů, tak jsem to včera vyzkoušel v praxi.

Zádrhel první: jak projít vysočanskou spojku. Podle mapy je tam vedlejší silnice, zmátlo mě, že jsem ji za Makrem nemohl najít, ale naštěstí se ukázalo, že je to ta rozvoraná hliněná cesta - fakt podejde spojku vysočan a dálnice na Liberec. Pak už pěšina polem a cyklostezka, nádhera. Zádrhel číslo dvě, přeběhnutí železnice u Satalic. Tu kryje dvojitý val, dosti zarostlý, nicméně přes ni vede most pro místní dopravu. Bohužel v rekonstrukci. Zrovna ho betonovali, takže byla varianta ve funglnáglnových botách za necelou čtyřku přeběhnout po armaturách, nebo hupsnout do křoví a dát si terénní vlnku. Asi tušíte, co jsem volil, bohužel mě nenapadlo, že val kolem železnice je tvoření ze stavebního bordelu a pražců, to, že hustě porostlý náletovými dřevinami, jsem viděl. Překonat jej bylo trochu problematické. Až doma jsem zjistil, že o dvěsta metrů vedle byl přejezd, to pro příště, kdyby pánové neměli ještě hotovo.

Pak už to byla více méně pohoda v krásné přírodě. Satalická obora navazuje přímo na Vinořský park, pak k Jenštejnským rybníkům. Odtud jsem měl vymyšlenou trasu na Podolanku, kterou bylo třeba prověřit, z Podolanky by jinak šlo navázat na tu oblíbenou silnici 610, ale tamtudy jsem fakt běžet nechtěl. Silnici fakt stačilo přeběhnout a proběhnout Podolankou dozadu do polí na Cvrčovice. Tam nade mnou přeletěla nízko nad terénem Cessna , což mě trochu překvapilo, ukázalo se, že pár nadšenců si tam vysekalo trávník a udělalo si letiště pro velké modely letadel a vyblbnou se. Ale to už jsem mazal alejí na Popovice, proběhl alejí prvňáčků kolem Hrušovického rybníka k nám na Vrábí a byl jsem doma. Celkem mírně přes 14 kilometrů velmi příjemné trasy, více jak polovina z toho lesíkem či lesoparkem, část v polích, kde budou asi občas foukat, ale od toho mám větrovku. Čas nebyl okouzlující, běžel jsem pomalu, dneska jdu na kardio, tak jsem nechtěl situaci hrotit, navíc jsem několikrát hledal odbočku a několikrát kufroval, což taky zdržovalo.

Cesta na Černý most je tedy průchozí. Až si to takhle budu dávat ráno a večer celý pracovní týden cestou do práce, to bude mazec :)
Trasa na Stravě zde. Časem ji začistím a udělám z toho GPX pro navigace...

Čtvrtmaraton ve městě, kde se líp běhá, než jezdí autem ...

V sobotu jsem si šel zaběhnout Městský běh v Brandýse - Boleslavi. Mám to doma, jen jsem seběhl z Vrábského kopce, abych se protáhl, je to čtvrtmaraton, tedy něco přes deset kiláčků, variantně ještě polovina toho, navíc na pražské běžecké palby to bylo za hubičku (tuším dvě stovečky). Byl to třetí ročník, takže dětské nemoci vychytány, na startu se sešlo, jestli jsem dobře pochopil, kolem tří stovek lidí. Ve tři odpoledne bylo akurátní počasí, sluníčko tak akorát, aby člověk neprochládal, ale větřík, aby nenavlhnul.

Proč jsem ještě nezkusil běžet maraton? Hlavně z respektu k jeho podstatě...

Sledoval jsem víkendové maratonské šílenství v Praze a přemýšlel jsem, proč jsem vlastně nestartoval na maratonu taky. Vím, že to má pragmatický důvod, protože jsem si vzpomněl pozdě a už bylo vyprodáno, ale myslím to metafyzicky. Proč ne?

Důvodů je vícero. Samozřejmě, že když jsem začal vloni běhat a stáhl si Runkeeper, zaujal mě kurz “maraton za dvanáct týdnů” nebo jak se to jmenovalo, navíc slibovali slušný čas. Jenže tyhle tréninkové plány jsou dělané pro lidi, kteří váží polovinu. Kurz “zhubnout a dát maraton” tam neměli. Když jsem ten plán studoval, bylo mi jasné, že takové pravidelnosti tréninků nemám šanci dosáhnout. Můžu chodit běhat, když je zrovna čas.

To samé mám ale s termíny závodů. Například příští týden se běží desítka v Brandýse, je to tady takový tradiční městský běh. Přihlášený jsem dlouho, jenže děti oněmocněly a tak nad tím visí otazník. Naštěstí desítka běžená z náměstí znamená, že fuč budu hodinku a kousek, ale i tak.

S tím souvisí další bod: ty profi maratony jsou docela drahé, většinou ke dvou tisícovkám. S ohledem na vysokou pravděpodobnost, že tam nedorazím, se mi do toho tedy moc nechce.

Ale co je nejdůležitější: respekt k žánru. Maratonský běh je jedním z mála olympijských (a obecně) sportů, který bez patřičného tréningu prostě nedáte. 42 kilometrů netrénovaný člověk ani neujde. Zatímco sprint na sto metrů vždycky nějak uběhnete, oštěpem hodíte a fotbal nějak odkopete, maraton prostě nedáte. Když začnete trénovat, dostanete se do bodu, kdy víte, že 20-40 kilometrů tak nějak uběhnete, ale ten zbytek asi bude trápeníčko. Možná to dáte vůlí, protože jste četli slogan “je to v hlavě”, ale když to není v nohách, tak tou vůlí jen dopajdáte. Přitom je tu ještě to druhé prosté kritérium: běh je až pohyb nad 10 km/h, tedy v tempu pod šest minut na kilometr. Všechno pod to je klus, rychlejší chůze a tak dále. Dát maraton nad 4 hodiny a dvanáct minut tedy znamená, že jste kus ušli, neběželi. Co je v tom za vítězství? Sama sebe nad sebou samým? Nojo, ale chtěl já jsem to ujít nebo uběhnout?

Tím nechci říct, že uběhnutí maratonu je bezcenné. I kdepak. Už jen to, že se na něj člověk připravoval znamená, že pro sebe musel udělat hodně a hodně si sáhnout na dno svých sil. Většina prvoběžců, kteří stojí na startu, vědí, že to bude těžké a snažili se připravit a teď doufají, že obstojí. Že to stačilo. Že velký kus dají dobře a zbytek nějak dopytlíkují. Už jen to je hodno úcty.

Jenže pořád je tam ta hranice 4:12 - cokoliv nad to znamená, že jste neuběhli, ale kus ušli. A to se mi nechce. Nemyslím si, že zdravý chlap by měl mít ambici menší a nemyslím si, že by nutně bylo špatně nepokusit se o maraton v prvních měsících, co se člověk vrátil k běhání. Nechám si to uležet. Zkusím si to párkrát nanečisto. Jistě najdu nějaký 42 km okruh, kde bych si mohl vyzkoušet, jestli to zvládnu jako osamocený vlk (už ho mám ostatně vymyšlený). A pak, na podzim nebo třeba příští rok, to zkusím taky.

PS: Jasně, že ostatní mají jinou motivaci. Nemusí být zdraví, chtějí nějaký velký předěl ve svém běhacím životě hned z kraje atd. Já zůstanu u toho, že na start půjdu, až budu cítit, že jsem toho hoden. Že nekazím žánr.

Nakoupeno: Nike Zoom Vomero 10

Tak jsem v pátek vyrazil do Triexpertu a vybíral silniční boty. Vyskládal jsem si pár krabic Broocksů, Mizuna a nakonec jsem skončil u Nike Zoom Vomero 10. Důvodů bylo několik.

Jednak mi Vomera dobře seděly, ale musím se přiznat, že z vybíraných tak pěti párů bot jsem necítil problém. Mám asi dřevěnou nohu. Jediné, v čem byly pochybnosti, zda nemám boty moc velké, občas se mi zdálo, jako by noha plavala, ale v menších zase byla moc nafest a mistr prodejce tvrdil, že takhle navolno to má být.

Vomera mají pro mě zajímavý efekt, který se projevuje při běhu - svršek boty se jako by stáhne kolem nohy. Myslel jsem si, že se mi to zdá, ale pak jsem našel zmínku v recenzi, že za to opravdu můžou vlákna ve svršku.

Druhá věc, která mě zaujala: ze všech bot mě nejvíc Vomera hnaly kupředu. Nejvíc elektrizovala.

A do třetice, byly to boty, který mají decentní necirkusový vzhled. Tmavý svršek bez třpitek, blištítek a jiných blískátek. Mám je v téhle modré variantě, kterou si fakt můžu vzít do práce k džínům a dělat si naděje, že jen přehodím tričko, kalhoty a vyběhnu. Uvidím, nakolik jsem si tuhle variantu vysnil, ale na Letnou to mám kousek a další přepravní projekt k Zelenči mám za rohem.

Poslední bod, který mě zaujal, Nike má úžeji střiženou špičku. Většina ostatních bot má ve špičce hromadu místa, jsou to takové bačkory (Mizuna i Saucony takové byly) - já to tak mám u NB1210, ale zase se mi zdá, že mi víc sedí, když mě bota obepíná a nemám ve špičce tolik prostoru. Takže jsem si říkal, že Vomera v tomhle provedení zkusím.

Nike Zoom Vomero 10

Cenovka mírně pod 3600 Kč, dají se sehnat i levněji, mě se v obchodě pověnovali, tak jsem to neřešil. Mají i novější verzi 11 - ta mě tolik nezaujala a je ještě o dvě stovky dražší.

Poprvé jsem je vzal na výběh v pátek, jsem ještě teoreticky trochu nemocný, tak jsem chtěl dát jen tak na proběhnutí pět kilometrů kolem rybníka, ale nakonec to byla moje nejrychlejší pětka, jen o sedmnáct vteřin mi utekl čas 25 minut. Kdyby v Popovicích policie měřila, přišel jsem o papíry.

Celou dobu jsem dumal, jestli jsem neudělal blbě. Boty jsou sice podle popisky neutrální, přesto se mi zdá, že mi táhnou nohu. Tu pravou, na kterou pajdám, jako by ji srovnávaly. Jen nezvyk, nic jiného.

Včera jsem vyletěl na odpoledne ven s Vojtou, Maří byla nemocná, tak nebyl problém vzít Vojtovi kolo a vyběhnout k Labi. Doběhli jsme sedm do Káraného, převážně hlína - a opět excelentní zkušenost. Bota sedí jak Drei Wetter Taft, akorát jediné bahýnko široko daleko jsem v ní prošlápl.

V Káraném jsme přešli lávku, ukázalo se, že v Toušni je pouť, tak jsme za chvíli zapadli na pouť a tam jsme chvilku pobyli. Vojta si vyžádal velkobalón, jenže na kole ho zpět po asfaltce nemohl vézt, to by ho rychle ztratil, takže jsem se ho chytl já a běžel jsem s balonem. Byli jsme dost komická dvojka, doběhli zpět domů sedmičku a já můžu konstatovat, že s botama spokojenost. Což při mé malé zkušenosti s botama na běhání není žádné měřítko, mám teprve třetí. V každém případě je ale rozdíl v rychlejších silničních a nevyběhaných botech patrný a nezdá se mi, že by na hliněné sešlapané cestě představovaly nějaký handicap.

Běh pro Paměť národa (pozvánka)

Tak mě alergie skolila. Smrkám, prášky nezabírají, doktorka soudí, že s tím nic moc nenadělám, než že to musím přečkat. Tak jsem už týden ani nešel běhat. Ach jo. S takovou letos ten maraton za dvě hoďky nedám ...

Navíc se v poslední době vyrojilo dost nejrůznějších zajímavých běhů a závodů. Slíbil jsem, že tu zvýrazním Běh pro Paměť národa, pět či deset kiláčků v oboře Hvězda v Praze. Spíš než běh (ten jsem ještě nezkoušel) mám rád hlavně ten projekt, protože sbírají vzpomínky obyčejných lidí, kteří prožili kus náročné doby. Ale obora Hvězda je krásné prostředí, tam se musí běhat jedna báseň, když vás nehoní vojsko Fredinanda ...

Jestli obživnu, zkusím si to tam odběhnout, je to za měsíc, to už snad alergie přejde.

Zatoužil jsem po botách na silnici

Naposledy jsem byl běhat v úterý. Je mi nějak blbě. V sobotu jsem jen přeběhl kousek lesem, když jsem parkoval auto, abychom nemuseli s dětma jít kolečko, ale došli někam, kde je auto - to bylo legrační, kdy si člověk uvědomí, že co já přeběhl za čtvrthodinku, děti jdou dvě hodiny, protože se u všeho stojí a rozjímá. No, v neděli jsem musel zapadnout do postele, protože už mi bylo fakt blbě a tak jsem studoval silniční boty.

To je tak. New Balance 1210, které mám, se mi hodně obrušují, je přeci jen vidět, že jsou na měkčí terén, takový ten lehčí trail. A jsou skvělé, ale tímhle tempem (mají skoro 350 km od vánoc našlapáno) mi budou za tři měsíce na patě větrat více, než výrobce předepisuje, takže jsem si říkal, že by stálo za to si koupit variantně něco na tvrdý asfalt či sešlapanou hlínu, moje převažující terény. V polabí běhám především po rovině, takže nějaký brutální grip tam extra nepotřebuju, přichází léto, ani toho bahna nebudou přehršle, takže mít druhé čistě silniční boty na tvrdý povrch by se šiklo. Nike Revolution EU jsou opravdu spíš záložní varianta, párkrát jsem s nimi teď vyběhl a už je poznat, že pod patou je ta guma rozmašírovaná. 

Otázka je, co vybrat. Rozpočtové omezení říká, že bych nerad sahal po botách přes 2500 Kč, ale ve výprodejích mají ledasco. Krom toho by se mi hodilo, abych ty boty mohl vzít i k džínám do práce a nemusel si do práce tahat boty zvláště - takže nějaký střízlivý design, bez oranžové, zlaté či jasně zelené. A to je taky problém. 

Problém také je, že jsem furt tlustej - tak výrobci bot definují váhu přes 90 kg, takže bych měl mít tlumenější boty. 

No a posledním problémem je, že při své metodičnosti jsem se chtěl obeznámit s jednotlivými produktovými řadami, protože třeba vůbec nechápu, jak se liší NB1210 od 980 a dalších těch čísel. Jenže nikde nemůžu najít kompaktní představení jednotlivých modelových rodin výrobců. Zdá se, že to všichni maji v malíku. Na jednotlivých eshopech sice mají různé selekce, v česku se to většinou omezuje na "silniční", v lepším případě podle typu podpory nohy, ale trochu si načíst, jak se liší jednotlivé modelové řady, to se mi nepodařilo. Kdybyste někdo měl odkaz na solidní kompendium v oblasti bot, dejte vědět. 

Já si zatím budu decentně užívat proces výběru, protože i o něm ten nákup přeci je :)

Dosavadní zvažovaný shortlist:

• Salomon Sense Propulse (toužím po botách Salomon, ale silniční nějak nedělají, variantou je Sense Motion, mají je ve výprodeji za dvojku a to jde)
• Asics GT-2000 (ve výprodejích za 2,2KKč)
• Reebok One Cushion 2.0 mají na Sportisimo za 1800 Kč
• New Balance Fresh Foam Zante v2 nebo Vazee Pace (najít za dobrou)
• Nike Zoom Elite 8 (najky mi nějak nesedí, vždycky se mi na nich vytáčí noha)
• Saucony Kinvara
• Hoka One One Clifton 

O vztahu váhy, času a světla v běhu: pět kilo nahoru, třicet vteřin nahoru

Tuhle jsem si koupil moudrý časák o běhání (kupujete někdo nějaký, čtete něco papírového?) a byla tam tabulka, o kolik rychleji dám jakou vzdálenost podle váhy. To mě zaujalo.

Zátopkovy běžecké trasy po ibáči

Je to až za dálnicí, za Vesteckou. Zátopkovy běžecké trasy. Zaparkoval jsem, rozhlédl se, uviděl jsme značky tras, tak jsem si vybral modrou a vyběhl.

Jenže už za pár metrů mi bylo jasné, že dneska to nebude ono. Možná příliš brzo po nymburské půlce, taky přežrání. Kroutil jsem se jak had a říkal jsem si, že to dneska vzdám. Že se otočím a půjdu zpátky k autu. Pak jsem za sebou uslyšel ten hlas.

“Přidej!”
To víš, že jo. Nějaký chytrák za mnou bude vopruzovat. Ani jsem nepovažoval za nutné mu odpovídat nahlas, jen jsem si v duchu pomyslel, že kdyby běžel den před tím půlku, taky by si nevyskakoval.

“Já běžel pětku, desítku a maraton taky hned po sobě, tak se nevymlouvej a přidej.” ozval se hlas za mnou a to už jsem se otočil.

Za mnou nikdo neběžel. Za mnou vůbec nikdo nebyl. To je v pořádku, normální halucinace.
“Jsem spíš přežranej,” konstatoval jsem smířlivě a pokusil jsem se přestat kroutit a trochu srovnat krok.
“Nojo, dva dortíčky od syna a pak jdeš běhat, hovadina.”
“Neser!”
“Přidej.”

Přidal jsem. Ne snad, že bych poslouchal halucinaci, ale řekl jsem si, že to přeci jenom nevzdám a vracet se odsud pěšky k autu by bylo trapný a krom toho dlouhý. DOběhnu kolo k autu a pojedu dom. Cítil jsem, jak se mi okamžitě zdvihá žaludek.

“Když já se přežral a bylo mi ekl, tak jsem se vyblil k támhle tomu doubku,” řekl hlas a já zahlédl v zatáčce u cesty vzrostlý strom.
“Buku,” opravil jsem ho automaticky a zlomil se v pase.
“Ne tady k tomu, támhle k tomu,” opravil mě hlas. “Ale jo, nemusíme blít ke stejnýmu,” konstatoval pobaveně.

Otírám si pusu a přemýšlím, co dál.

“Tak snad to doběhneš, ne?”
Co už taky. Jsem dva kiláky od auta, tak holt doběhnu. Zrychluju.
“Eště přidej.”
“Běhám pomalu,” vrčím.
“Běháš, jak já chodím.” vrčí hlas zpátky.
“Leda hovno. Máš zánět nervů, belháš se o holi,” nasírám se.
“Však ty taky.”

Přemýšlím, co tím bylo myšleno.

“Jo promiň, to není hůl, to je noha… a já furt, proč že tak pajdáš,” posmívá se mi hlas. Aha, tak to byl fórek…
“Prostě na pravou pajdám, no,”
“Tak ji tak nevytáčej do strany a přidej.”
Zkusím to, aby halucinace držela hubu.
“Vidíš, že to jde.”
Mlčím, běžím. 

“A teď zase přidej, ztrácíš tempo!”

Značka. Uhýbám. To je ta cesta, na jejímž konci mám auto, tak doběhnu to kolo.
“To už jde,” konstatuje hlas za mnou. “V tomhle tempu dej druhý kolo, ať se prohřeješ.”
Leda hovno. Nahmatávám klíč od auta v kapse.

“Když dáš druhý kolo, pozvu tě na pivo.”
“Seš mrtvej,” konstatuju s lítostí, protože to taky znamená, že ho nemůžu zabít.
“Sem, ale to neznamená, že si nemůžeš dát druhý kolo.”
“To znamená, že mě nemůžeš pozvat.”
“To teda můžu!” ozývá se hlas dotčeně.

Kousek přede mnou je na stromě F.

“Tady to rozbal. F je finiš, za dvěsta je další kolo.”

Leda hovno, balím to. Ale přidávám. Přeci jenom je to poslední možnost propálit pár kalorií. Probíhám kolem cedule s mapou Zátopkových tras, kousek od ní vidím zaparkované na asfaltce auto, pak znovu uhýbám doprava do lesa. Čert to vem, už je mi líp, aspoň těch pět, ať jsem neprojel naftu kvůli pár metrům. 

“Dobrý, teď volnějc. A bacha na kořeny, tady jsem si párkrát namlel,” a já zdvíhám výš nohy, abych se nenatáhl o kořeny.

“Vyprávěj mi o těch Helsinkách. Ale ne jako každýmu… Jako běžci.”
“Jo, to bylo tak… “
Poslouchám. Má to fakt nacvičený. A stojí za to si to poslechnout.

Na stromě je modré F. Přidávám. Pořád mi není dobře, cítím žaludek i olověné nohy, ale kolem cedule prolétám na své poměry vkusnou rychlostí.

“Dobrý to bylo! Zvu tě na to pivo!”
“Leda hovno. Ale dík. Za ty Helsinky.”

Když projíždím zatáčkou nad Vestcem, vidím ceduli té hospody. No, jedno, na spláchnutí té pachuti, bych si dát mohl. Objednávám si nealko. Hospodský vrtí hlavou, ale vytahuje flašku birela a sklenici. Já lovím ve šrajtofli kilčo.

Vrtí hlavou.
“To nechte. Ste zvanej. Na to běhání.”

Dívám se zapraseným oknem na Boleslavský les a zdvíhám hnědou lahev proti zbytku slunečního světla. Na zdraví. Na Helsinky. Na nás. A zase příště, Emile.

Nikdy si nedávejte osmistovku ibuprofenu před běháním. 

No. 

Nebo dávejte…

Nymburský půlmaraton 2016 a můj první běžecký závod

Články o prvních běžeckých závodech bývají rutinně se opakující. Nadšení, krize, sebepřekonáníse, štěstí ze zvládnutí. Tohle bude trochu jiné...

Datové porno, sporttestery, běhání a jeho měření

Mám kamaráda, který je schopen vrátit se půl kilometru po vyběhnutí k domu, když zjistí, že si zapomněl pustit měření běhu. Co nezměříš, to jsi nenaběhal. Znám další lidi, kteří žádnou elektronickou evidenci běhů nepoužívají. Je to jen datové porno, obsese, nebo seberozvoj či sebemotivace?

Běžecká trasa v Pardubicích, která mě potěšila

O víkendu jsem byl v Pardubicích u rodičů, chvíli byla ve hře i varianta, že bych si zaběhl Pardubický půlmaraton. Proti byl dvě věci: asi hodinu před jeho startem jsem do Pardubic dorazil, bylo by krajně nehezké přehodit mamce děti a zahlásit, že se vrátím za tři hoďky, až si uběhnu maráč. A kromě toho startovné bylo litr a já měl zrovna židovskou náladu, nechtělo se mi to dát. Nepočítám v to, že vůbec nechápu, proč se Pardubický půlmaraton oficiálně jmenuje “vinařský”, když Pardubice s vínem (kromě jeho konzumace) nemají nic společného. Myslel jsem, že se poběží na Vinici (kde se fakt před 400 lety chvíli něco pěstovalo, dokud bylo teplo), ale běželo se úplně jinam.

No a tak jsem si v sobotu odpoledne řekl, že si půjdu zaběhat já, zadarmo. A konečně najdou “tu trasu” - matku všech tras, která vám udělá radost, která se běží sama, kde se ani chvilku nenudíte. A našel jsem ji, takže se jí teď pochlubím a běda, jestli vás tam načapám!

Rodiče bydlí ve vesničce za Pardubicema směrem na Vysoké Mýto, stačilo zadní cestou proběhnout kolem hřbitova do Drozdic a tam už na mě čekala závora zakazující vstup na cestu, kterou jsem odjakživa (před čtvrt stoletím) jezdil na loděnici. Nechtěl jsem závoru ani nápis “Soukromá cesta” dráždit, takže jsem seběhl pěšinkou kolem Chrudimky a za pár set metrů klikaté cesty po břehu se napojil na Nemošickou stráň. To je velmi příjemná sešlapaná cesta na rozhraní louky a lesa, teď plná květů, při břehu Chrudimky. 

Běželo se nádherně, to už jsem byl zahřátý na provozní teplotu, přeletěl jsem nemošický most a za Nemošicemi zapadl do lesa, kdysi oploceného, protože šlo o vojenský prostor. 

Dneska tam jsou vojáci pořád, mají tam strážený kousek, ale celý les už si nenárokují, dělí se o něj s potřebnými, například u rybníčku s bezdomovci. Běh jehličnatým lesem, který není přepečlivě udržován, byla nádhera. 

Pak už z údržby sešlo úplně, bylo potřeba občas skákat přes spadané stromy a cesta se zúžila až do ztracena. Běžcův ráj, přidejte si do něj dva nepoužívané mosty a pár pilířů, které tu zůstaly ještě od rozbombardování železnice za druhé světové. 

Proběhl jsem až k naší loděnici. Je tam pořád. Chvíli jsem se rozhlížel, zda tu přeci jen neuvidím někoho ze staré party, ale nikde nikdo, tak jsem se rozhodl, že přeběhnu jez a kolem Zámečku vyběhnu nahoru. 

Jenže jez, za mého mládí průchozí suchou nohou, už je dávno protržený a těch pět metrů čisté průteče bych přeci jen neskočil, takže jsem se včas zarazil a proběhl Vinicí po levém břehu až k mostu, než jsem se dostal na břeh pravý. To už jsem se začínal vracet, ale nechtěl jsem běžet stejnou cestou, takže plán byl z Vinice vyběhnout za Zámečkem na Průmyslovou a směrem přes Foxcon se vrátit na Černou za Bory. 

Skvělý nápad, průběh Vinicí po pravém břehu Chrudimky opět přehlídka jarní nádhery a kýče typu “tokající ptáčci”, “sasankový koberec” a jiné.  

Jenže když jsem vyběhl nahoru, všude plot. Běžel jsem asi kilometr nějakým se zemí srovnaným areálem, než jsem (a to už byla hluboce silnice na Ostřešany) našel díru v plotě, přeběhl pole a vrátil se zpět na Průmyslovou. Pak už jen cyklostezka do Černé a k rodičům - ta už je bez nápadu, ale pro takový pohodový chill-out. Celkem 13 kilometrů, které se natočily na botách úplně samy a to bez ohledu na to, že se občas rozhodlo mírně poprchávat a jindy zase smažit. Vystřídal jsem několik typů terénů a povrchů a byl jsem nadšen. Tož pardubických doporučuju :)