27. 12. 2016

Běžecký Ježíšek

Ježíšek se letos běžecky vytáhl. Tak za prvé Moira Ultralight New tričko s dlouhým rukávem. Lehká pletenina jako první vrstva do zimy propouští páru a pot, drží v suchu. Funguje fajnově, i když mezi tím zimní teploty zase vzrostly. Původně jsem si říkal, že si koupím tričko do zimy od Compressportu s On/Off systémem, abych to vyzkoušel, ale za dva litry mi nakonec přišlo jako past na důvěřivější, než jsem já.

Za druhé jsem dostal fullservice ticket na Běh kolem Mácháče, tedy včetně ustájení dětí, tak na to se těším, i když zatím k běhu nejsou žádné podrobnější informace.

Ke své radosti se mi přes vánoce daří občas vyběhnout. Za prosinec jsem zatím naběhal 100 kilometrů, doufám, že to půjde ještě nahoru, ale časový zásek je fakt brutální a zlomím to až někdy v lednu. Běžet z práce se mi minule nepodařilo, koukl jsem na hodinky a zjistil jsem, že bez MHD to prostě nestihnu.

Naopak smutná zpráva je o mých botách. Strava mě taktně upozornila, že na Nike Vomero jsem naběhla přes 800 kilometrů, tedy za jejich životnost. Věřil bych tomu, těžký běžec je ošmajdá dost. Přemýšlím, co dál. Už se mi nechce cpát skoro čtyři litry za boty, mrknu se po výprodejích po starším modelu. Ostatně, desítka je dnes k sehání kolem dvojky, to už je únosná cena. Na druhou stranu si říkám, že vyzkouším jiné silniční boty, zase rok starý model by mohl vyhovovat. Vomera byly fajn, ale chvílema jsem měl dojem, že mi přeci jen nevyhovují (tu a tam dřou, jsou prostě úzké) - a chci se mrknout, jestli to je dojem z těsnosti, nebo realita.

19. 12. 2016

Návrat k starému osvědčenému Co nemáš, to nepotřebuješ a co máš, to stačí

Myslel jsem si, že když už mám rok odběháno, tak mě nemůže jen tak něco překvapit, protože vlastně typově všechny období jsem si při běhání zažil. Nu, loňská zima byla mnohem mírnější a bylo víc času, takže v listopadu jsem se potácel na sedmdesátce odběhaných kilometrů, v prosinci v lepším případě dám mírně nad stovku.

Vinu lze tradičně hledat všude jinde, než v sobě. Je vlezlá zima, málo času, v práci mi ze sprchy udělali skladiště, nesehnal jsem batoh na běhání s notebookem. Nějak mě to minulý týden rozlítostnilo, protože to jsou důvody, za které zpravidla ostatní seřvu a asi není důvod, proč bych sebe neměl. Takže jinak. Dokud neseženu batoh, bude se běhat s tím, co na notebook mám, takový decentní menežerský. Na pár kiláčků je v pohodě, jen trochu hopsá po zádech. Problémem bylo ošacení, protože moje zimní bundy do batohu ani náhodou nenarvu a jezdit do práce v tričku, to je v tomhle počasí přeci jen na mne odvážné. Průzkum trhu ukázal, že v Decathlonu prodávají takové ty bundy, které se mi ze všeho nejvíc nelíbí a co vypadají jako vodácké vesty. Jsou lehké, teplé, dají se sbalit a stála devět stovek, takže zainvestováno.

Do třetice zima. Minulý týden byl u nás ve firmě na návštěvě René Kujan a tak jsem slídil po zkušenostech. Prý rukavice a čepice. Jo, už jsem to někde slyšel, že jsou pro tepelný komfort zásadní, takže jsem fakt vyběhl v rukavičkách a zásadně to pomohlo (asi proto jsem si je dneska zapomněl vzít).

V práci jsem znárodnil nově zakoupený zamykací šuplík, ve kterém můžu skladovat notebook. A navíc jsem začal přemýšlet, jestli z kanceláře v Římské lze najít nějakou slušnou běhací trasu, co bych si mohl po Praze dávat místo oběda či večer. Poněkud jsem odvykl pobíhat po ulicích města, tak je možná dobré si to osvěžit.

Takže tradičním pravidlem "co nemáš, to nepotřebuješ a co máš, to stačí" jsem se připravil na obnovení běhů z dopravy domů, dneska z vlaku v Zelenči. O výsledku sebevyjednávání budu informovat :)

24. 11. 2016

Jak si vybrat nejlepší čelovku na běhání

S běháním je to teď kvůli rýmičce a přemíře práce na pikaču. Tak jsem alespoň v práci sepsal zkušenosti s výběrem čelovek (link, i když to tak nevypadá), teď jsem otestoval hromadu od Fenixu, Led Lenseru, Petzlu a dalších značek, takže myslím, že jsem si udělal slušný přehled a vhled do toho, co se hodí a nehodí. Bodový výtah pomůže v úvahách.  Snad to zájemcům pomůže, přeci jen teď je čas přídavného světla :(

18. 11. 2016

Listopad je na běhání nejhorší měsíc

Je už pár dní po půlce listopadu a já mám naběháno 45 kilometrů a běhat jsem nebyl už týden. Rýmička, pracovní povinnosti a nedostatek dříve ověřených příležitostí, to je spolehlivý zabiják.

Pak jsem se podíval do své databáze výsledků ostatních lidí, kterou jsem různě nastahával z public výsledků Stravy a je to oficiální. V listopadu mají lidi (bral jsem okolní země) největší problémy s běháním. Buďto se jim propadnou počty naběhaných kilometrů, nebo nerostou tak silně (to u lidí, kteří je tlačí silou nahoru).

Proč, to samozřejmě z dat nevidím. Vidím to jen na sobě. Přišla rýmička, něco se usadilo v krku, říkal jsem si, že to nebudu pokoušet, když jsem unavený i z hrabání listí na zahradě. Do toho jsem si dal víkend v dolech a to úplně taky neprospělo lazení zdraví, i když arsen je prý na rýmičku jinak dobrý, neboť ji dost umrtvuje. 

V dole se neběhá, ale leze - i když tam měli i kolo :)
Ztratila se příležitost. Ještě v říjnu jsem běhal z práce nebo do práce, jenže v listopadu uhodily větší zimy a musel jsem do práce v tlusté bundě, kterou už jsem nenašlapal do žádného batohu. A běhání večer bylo ještě více problematické, protože bylo méně času a více únavy. Když se mi podařilo usnout na lavičce, kam jsem si v noci sednul, abych si převázal tkaničky, pochopil jsem, ze by to fakt chtělo vypustit.

Pokusím se pauzu do konce týdne ukončit a alespoň trochu se k běhání vrátit, ale tak mě hříšně napadlo, zda není čas poohlédnout se po nějaké indoor aktivitě, například běhacím trenažéru, nějakém posilovacím stroji. Nebo plavání.

3. 11. 2016

Běhací říjen: příchod tmy a nedostatek času

Od poslední poznámky uplynul nějaký čas a na mě tvrdě udeřil podzimní čas. Práce nad hlavu, času na běhání málo, roznemocnělá rodina a další starosti, jak to tak bývá. Pořád se snažím to nějak pilovat, ale má to své meze.

Zimní běhy z práce

Například jsou problémy s běháním z práce. Přesunul jsem se do kanceláří, kde není sprcha, takže běhání do práce nepřichází v podstatě do úvahy. Poté, co nám v kanceláři ukradli mobil, nemám chuť nechávat zde počítač, takže to řeším tak, že s ním běhám. Jenže hodit si na záda batoh s osmi kily a běžet patnáct kilometrů, to už zase taková prdel není. Hlavně proto, že místo lehkého batohu značky Nokia na kolo, s nímž jsem běhal v létě, jsem musel přejít na běžný notebookový batoh. Do něj se sice vejde i zimní oblečení s bundou a notebook, ale zase nemá bederní pás a špatně sedí. Tedy, postupem času se ukázalo, že když ho pořádně zatížím, neháže sebou zase tak moc, zákon gravitace docela funguje, ale pořád mě to řeže do ramenou atd.

Snažil jsem se projít nabídku batohů na běhání, do kterých by se vešel notebook. V Česku je to bída, v zahraničí jich taky moc není. Záhy jsem ověřil, že i to, co z popisku vypadá dobře, se nedá použít. Batoh na notebook musí mít samostatnou a dost velkou vyztuženou či polstrovanou kapsu na zádech (ne vepředu), což je problém. Něco dělá OMM, něco se do Česka ještě nedováží, něco má kapsu jen na hydrapack a třináctka Macbook Air se tam nevejde atd. Bez vyzkoušení to z ciziny nekoupím, takže jsem to prozatím přestal řešit, neboť stejně je málo času na běhání z práce z mnoha důvodů a osm kilometrů ze Zelenče s batohem (plus jeden a půl běhu přes Prahu na nádraží) dám. Jen ty rekordy netrhám.

Noční běhy

Přemíra starostí o dům a práce způsobuje, že jsem opustil myšlenku vybíhat tak mezi osmou a devátou. Když se dostanu ven v devět večer, jsem rád. Minulý týden jsem trhl osobní rekord, když jsem doběhl kousek před půlnocí. Tomu bylo třeba přizpůsobit trasu, protože už se mi jednou stalo, že když jsem si sedl na lavičku, abych si převázal boty, tak jsem při tom usnul, což bylo na záznamu hodinek hezky vidět.

A tak jsem vyvinul speciální zimní okruh kolem Brandýsa. Má variabilně pět, osm, deset, dvanáct, patnáct či sedmnáct kilometrů, což mě uklidňuje - mohu si vybrat, na co se cítím. Zatím vždycky jsem to dotáhl na těch sedmnáct, ale ústupová varianta se zdá být důležitá. Nepříjemné je, že běhání takhle pozdě v noci znamená kosu a tu já moc rád nemám. Jenže kosa jen znamená, že výstrojní oddělení udělalo chybu v projektu. Zatímco přes den tady lidi pobíhají ještě v kraťasech a leda tak delším rukávu, já kolem deváté počítám se šesti stupni, u řeky je spíše mírně nad nulou. Takže volím tričko s krátkým, oblíbené kalhoty na posilování Everlast, co jsem je roztrhal při běhání na Šumavě a v noci to není vidět, přes to hodím zateplenou bundu. Už zbývá se jen rozsvítit jako vánoční stromeček. Jelikož jsem za měsíc rozložil všechny čínský blikadla nakoupená z Aliexpressu a pasivní bezpečnost reflexními pásky mi přijde ošajslich, nafasoval jsem v práci Fenix HL05, což je taková skoročelovka - dávám si ji do zadu na hlavu nebo na poutko batohu při běhu a pustím ji na červené blikání, aby mě viděli. Jediný problém tohohle prostředku je, že mám tendenci ji pořád sundávat a kontrolovat, jestli bliká. Zatím vždycky blikala.

Teď se tu pořád slavily nějaké narozeniny, takže z možnosti, že bych zhubnul, nakonec nebylo nic. Plánoval jsem mít s přehledem pod 85 kg, ten přehled tam nějak není, takže bude potřeba to zase poladit.

Kvůlivá všemu tomu jsem o pár kilometrů nedal v říjnu plánovaných 200 kilometrů, mrzí mě to, ale fakt to nešlo. Snad je to jen statistický problém a v listopadu to zase klapne. O tom, že bych šel na nějaký závod, kterými říjen slynul, jsem si mohl nechat zdát.

Do toho se ukázalo, že moje Nike Vomero mají za sebou 800 kilometrů a Strava mě buzeruje, že bych je měl vyměnit. Přemýšlím nad tím, zda ano, zda jsou fakt už v loji. Kromě toho se mi přeci jen zdá, že mi nesedí tak přirozeně, jako trailové NB1210 (ty už mám dopředu koupené nové ve V3), takže už bych si je příště asi nevybral a na silnici koupím nějaké jiné. Jenže bych chtěl zachovat jejich společenskou únosnost, abych mohl běhat z práce a netahat druhé boty s sebou, takže potřebuju slušně barevné, žádný cirkus. Budu to muset zase projít a pohledat.

Tak ať to běhá. Ať je na to čas.

20. 10. 2016

Běhání s hudbou, bez hudby, s Respektem a s Jabra Sport Pulse Wireless

Když jsem před rokem začínal, říkal jsem si, že jedině s hudbou, abych se při běhu nenudil. Jenže rychle jsem přišel na to, že mě kabelová sluchátka za běhu otravují. Kabel se pořád někde kinklal, za něco se zachytával, tahal mi hlavu. Tak jsem si objednal bezdrátová sluchátka a než přišla, běhal jsem bez nich, přičemž jsem si na běhání v tichu tak nějak zvykl.

Člověk může bez hudby lépe přemýšlet, všechno kolem sebe slyší, líp vnímá svoje tělo. Většinu letošního roku jsem proběhal bez sluchátek, ačkoliv mi ty moje přišly. 

18. 10. 2016

Vyběhl jsem s čelovkou a to byste nevěřili, co se stalo!

Včera jsem si ráno dal dohasínající akučlánek do čelovky na nabíječku, abych ho dotloukl, než vyběhnu. Kovářovic kobyla - mám v čelovce článek 18650, jehož objednávkou jsme zkoušeli, jaké kvality jsou ty superlevné, co mají skoro dvojnásobnou deklarovanou kapacitu proti tomu, co máme my na eshopu. V praxi se tak ověřilo, že jde o repas z notebookových baterií, která tu kapacitu nemá ani náhodou, navíc ta baterka v podstatě umírá, ale já si říkal, že na moje běhání dobrý.

No a jak na ni tak večer koukám, jak se dotloukla v nabíječce, tak si říkám, že to by byla prdel, kdyby se mi podařilo vyběhnout bez akučlánku v čelovce a já bych mohl tvrdit, že i tak skvělý čelovky, jak ty od Fenixe, jsou na k ničemu, když v nich není akučlánek. Pak jsem se za sebe zastyděl, protože to je samozřejmě nesmysl, to byste mi nevěřili a zase bych poslouchal něco o tom, že si to všechno vymýšlím.

No a pak jsem vyběhl, v zatáčce mimo světlo lucerny zapínám čelovku a to byste nevěřili, co se stalo (klikni zde pro více fotografií, videa a diskusi). Nevěřili, že jo. Takže oficiální verze je, že jsem si vzpomněl, že chci koupit zakysanou smetanu ve večerce a pak si z nabíječky vyzdvihnu akumulátor, který se tam dotloukal o těch pár minut dýl.

A abych to zužitkoval, dal jsme si extra dlouhý noční výběh, 17 kilometrů v husté tmě kolem Brandýsa, to jsem ještě nedával. Do toho jsem si stáhl audioverzi Respektu a poslouchal jsem ho za běhu, abych se vzdělával. Po několika týdnech jsem z přechodu na podzimní režim měl dobrý dojem :)

11. 10. 2016

Zazimované běhání: až se tě zima zeptá, jak jsi v létě myslel na běhání v zimě ...

Minulý víkend byl poslední letní den - takový ten teplý, s dostatkem slunce. Alespoň mi to tak přišlo. Oslavil jsem to výběhem na Javorník na Šumavě, vkusná patnáctka večerní Šumavou. Od té doby prší a když neprší, tak chčije. Jak v tom má člověk běhat? Nu, je potřeba přešaltovat se do zimního režimu.

Vzpomínám na to, jak jsem běhal vloni. Využívám toho, že už běhám rok, takže lze recyklovat zkušeností, jenže vloni jsem za měsíc touhle dobou uběhl pár desítek kilometrů, teď bych rád dvě stovky. V létě jsem nedostatek času obicykloval tím, že jsem běhal z práce a do práce. Zkusil jsem v tom poslední týden pokračovat a hned se ukázalo, v čem je problém. V tahání věcí.

Za prvé je potřeba více oblečení, už nevystačím na běhání s kraťasy a lehoučkým tričkem, potřebuju mít dlouhé kalhoty, solidnější triko a ještě mikinu.  A hned se mi to nevejde do malého batohu.

Za druhé na sebe do práce potřebuju pevnější a tím i těžší kalhoty a bundu. Opět se to při cestě zpět nevejde do malého batohu.

Kromě toho se v práci sousedům něco ztratilo, takže mám strach nechat v kanceláři notebook na stole do druhého dne a zamknout ho není kde. Tahám ho s sebou a musím běhat s větším batohem. To znamená plus šest či spíše sedm kilo a to už není taková sranda.

Mokré večery k běhání lákají méně. Člověk se musí přešaltovat do režimu "zuřte si živly dle libosti" a zvyknout si na to, že už před šestou nemá vybíhat bez čelovky v kapse. Mimochodem, jako rezervní čelovka se mi osvědčil Fenix HL10 na jednu mikrotužkovku, je to pidisvítilna, kterou člověk v kapse necítí, ale oproti mojí HL55 na dobíjecí 18650 akumulátor je to drobeček, kterého si nevšimnete ani na hlavě a na běžné běhání to stačí. Do skal bych s tím ale na rychlý seběh nešel, to je jasné.

A tak jsou sice zkušenosti z loňska, ale zase se bude optimalizovat a aktualizovat. Za prvé zamykací skříň v práci, kde nechám notebook. Za druhé asi batoh nějaké větší velikosti, než je těch 12 litrů. Tam už ty věci přeci jen rvu na sílu a poté, co jsem vyzkoušel batohy na běhání, bohužel značně menší, jsem zjistil, že ani není tak pohodlný, jen jsem prostě zvyklý. Kdybyste měli nějaké osvědčené tipy, sem s nimi, i když je to asi netradiční požadavek.

Nesnáze s časem zatím řeším tolerantně tak, že běhám v dešti a v noci a když už se mi fakt moc nechce, tak jdu do bazénu plavat. To jsem teď měsíc zanedbával a přitom to pomáhá.

Poslední zádrhel: věci z loňska mi už opravu nejsou. Moje nejstarší mikina z Decathlonu na mě visí úděsně, naštěstí jsem ji nikdy neměl rád, protože moc nedýchá. Zateplená běhací bunda Nike má citelné materiální přebytky, ale ještě to s ní jednu sezonu půjde. Naštěstí mám novou mikinu Salomon, zatím velmi příjemnou a osvědčující se, jenže má jen náprsní kapsu, nikoliv postranní kapsy na zip, jako mívají bundy, takže si všechno musím cpát do ledvinky a běhat s ledvinkou. Zatím s tím zkusím vydržet, uvidíme, jak moc se ty věci budou točit, schnout a smrdět. Původně jsem chtěl ještě nějakou zateplenou vestu na běhání (tedy bez rukávů), ale zřejmě to není moc populární oděv, protože to v nabídce skoro nikdo nemá a pokud jo, tak je to nějaká zoufalost vzhledu péřové bundy.

7. 10. 2016

Běžím si tak kolem Kbelských kasáren ...

Běžel jsem si takhle kolem kbelských kasáren po tom chodníčku, po němž spořádaně jde několik vojáků. Ten vepředu si mě pohrdavě přeměří, když je míjím nevalným tempem a zahuláká dozadu "Tak přidejte do kroku, drazí kolegové, však nás tu volně minul i ten civilista". Já mu teda v tý rychlosti rozuměl něco jako "tak hejbněte debilové kurva prdelí, dyť nás předběh i ten zasranej civil". Za mnou se ozývá rychlejší dusot vojenských kanad a skupinka vojáků je mi těsně v patách.

Aby byla trocha té legrace ze života, zdvořile zrychluju o pár čárek na tacháku, když cítím za krkem jejich dech. Frekvence dopadu kanad se rovněž zvyšuje.

Když první voják dobíhá na moji úroveň a hledí nasupeně bez mrknutí před sebe, podívám se na něj, usměju se, aby viděl, že pohoda na place a znovu zdvořile přidávám do kroku.

Po třech takovýchto rychlostních výměnách běžíme masakrózním sprintem a já si říkám, že jestli něco kbelští občané potřebují k osvěžení skvěle načnutého podzimního dne, tak je to pohled na jednotku vojáků, která se sprintem žene za magorem v turbanu, tesilových kalhotách a s báglem, z něhož čouhají na všechny strany kabely, který do toho všeho řve Alláhu akbar.

Už jsem se nadechoval k výkřiku, když vojáci zabočili do vrat kasáren a tlukot kanad o asfaltovou drť ustal. Jen výkřik "safraporte, vždyť vy ani nedoběhnete jednoho sympatického mladíka" mě vyprovázel, když jsem se bezvládně pověsil na semafor před silnicí a hledal jsem dávno ztracený dech...

1. 10. 2016

Běhám rok. Co mi to dalo a vzalo?

Zrovna, když jsem se převlékal na závod pod Ještědem, pogratuloval mi Apple svým způsobem, že právě běhám rok. Ten jeho způsob spočíval v tom, že mě upozornil, že mi vypršelo roční předplatné běžeckého deníčku Runkeeper a že ho mohu obnovit. Předplatil jsem si kdysi dva dny poté, co jsem začal běhat, abych v tom měl nějaký přehled a abych si objednal tréninkový program “uběhni 10km pod hodinu za devět týdnů”. Takže můj oficiální začátek dospěláckého běhání.

19. 9. 2016

Ještědský skyrunning KTRC naposledy (tentokráte vážně formou závodu)

“Chčije formou zjevení,” komentoval kdosi včerejší počasí na našem závodu kolem Ještědu. Upřesnil, že tím myslí to, že déšť není vidět, ale mokrý jsme durch. Zkušenější běžec z davu odtušil, že takový déšť je fajn, ochladí a smyje z nás bahno. Nikdo se nesmál, nebyla to vtipná hláška, byla to praktická informace, kterou je třeba si uložit do podvědomí.

Půl hodinky před startem jsme šli “okouknout trať”, trochu se vyklusat. Krásná, škvárou sypaná cesta končila deset metrů za zatáčkou, ihned jak se dostala z dohledu diváků. Pak už to byla klasická lesní svážnice, rozmáčená po dvou dnech trvalého deště. “To by šlo běhat v polobotkách,” konstatoval kolega při pohledu, že se boří pouhé dva-tři cenťáky do lesní hlíny. “Ale dolů to bude dost rychlobruslení,” dodal hned, když viděl záblesk naděje v našich tvářích. A opravdu, když jsem se po chvíli otočil, abych seběhl na start, ukázalo se, že centimetrové gumové hřeby mých trailových bot mě neubrzdí. Když jsem při seběhu lehce botu zašlápl do terénu, abych zastavil, šel se mnou dolů i kus svahu. “No, aspoň nebudeme zpomalovat,” prohlásil jsem já a bylo to obecně přijato jako příhodný postřeh.

14. 9. 2016

Proč se Mapy Seznamu vykostí na iPhone 7 a o strastích mobilní navigace pro běh

Seznamácké Mapy.cz jsou vzácnou kombinací nejlepších mapových podkladů a nejhoršího software. Zejména na navigaci jsem se těšil velmi, protože pro pěší výlety a zejména pro běhání jsem si od ní mnohé sliboval. Pokusím se tu sepsat, co je asi tak zhruba špatně a jak to souvisí s novým iPhone.

13. 9. 2016

Ještědský půlmaraton v noci bez baterky čili běh báby kořenářky

Když jsem běžel svůj první závodní půlmaraton, byl jsem si v zásadě jistý, že ho dám - a šlo snad jen o to, v jakém čase. V neděli to bude jiné. Ještědský skyrunning KTRC je sice půlmaraton, ale s pořádným převýšením a pár kopci, které lze označit za dojáky i z pohledu ostřílených běžců.

Když jsem si trasu dal nanečisto začátkem srpna, nedoběhl jsem. Samozřejmě objektivní důvody jako málo času, ne že jsem lemra. Včera byla příležitost pro repete a otestování výbavy.

Dohoda totiž byla taková, že vrazíme děti k ochotným prarodičům do Liberce a tím pádem mě napadlo, že bych si mohl trasu ještě jednou proběhnout. 22 kilometrů - už jsem si nebyl jistý, zda ji dám v limitu čtyř hodin. I přes to, že jsem kopce poctivě trénoval, jenže co zmůžete s kopci, když bydlíte v rovině, kde největší kopec jsou mé čtyři schody do baráku.

Původně to vypadalo na luxusní časování, jenže Mariánka nafasovala dort k svátku, takže se mírně slavilo a na start jsem dorazil mírně po páté. První zádrhel: parkoviště central 3 bylo zavřené (betelnou závorou, jinak by mi to bylo fuk). Další parkoviště půlkilák od místa startu. Nakonec jsem auto nechal stát někde na štěrku při cestě, převlékl se a šel na “start”.

9. 9. 2016

Zbraslavská Závist a tréma před ještědským skyrunningem

V úterý jsme si shodou okolností dali s Jakubem běh po Závisti a Zbraslavských lesích, něco jako 17 kilometrů v kopcích. Závist se to tam jmenuje proto, že ostatním (jmenovitě Jakubovi) závidíte odpich v kopcích, to abychom se uvedli do místopisu.

Místní hradiště miluju, jako většinu (byt z nouze použitých starších) přemyslovských hradišť, to jsme si dali jen tak okrajově, zlatým hřebem výběhu bylo, když jsme nemohli najít cestu nahoru na kopec a rozhodli jsme se pro terénní vlnku, následkem čehož jsme místo běhu a chůze přešli po chvíli do šplhání po skále. To zkazilo rychlostní průměr, ale zase vylepšilo nastoupané metry. Nicméně fakt, že do kopce běžím fakt pomalu, mě nepotěšil.

Nahoře na hradišti už padá listí, my jsme naštěstí nepadali :)

Mazaně jsem se totiž přihlásil na ještědský skyrunning KTRC a pod dojmem “za stejné peníze delší trasa” jsem si vybral půlmaratonskou trasu namísto desítky pro hobíky. Tu, kterou jsem před měsícem nedoběhl, když jsem to zkusil. Jasně, mám výmluvu, že jsem neměl čas to doběhnout, ale dobře si pamatuju, jak jsem byl vyflusnutý. Na Závisti jsem na tom byl líp, ale pořád existuje jistá moje pochybnost, že dám 22 km s převýšením 1350 metrů a vejdu se do čtyř hodin.  A to, i když se snažím trénovat kopce, což v Brandýse jde dost blbě. Včera jsem zmateně pobíhal kolem jediného slušnějšího kopce v Dřevčicích, než se z něj vyklubala neseběhnutelná stěna kamenolomu...

Poslední dobu jsem kromě běhání trávil ve statistikách. My ajťáci věříme, že lepší než se zeptat je, podívat se do čísel a analyzovat je, tak jsem si nastahával běhy lidí ze Stravy a koukal se, co z toho vyčtu. Je to zajímavý extrémně, protože z toho vyčtu věci, který jsem se v knihách nedočetl. Někdy z toho zkusím sfouknout nějakou svodku pro začínající, ale pro teď je podstatné to, že jsem si ujasnil hranice objemů.

V zásadě takovéhle skyrunningové aktivity dávají (tím myslím úspěšně) lidé, kteří běžně naběhají měsíčně přes 200km, což byla taky hranice pro maraton v pohodě pod čtyři hodiny. Pro delší trasy, ultramaratonové trasy lidi naběhají 300-350 km a více, aby je byli schopni odběhnout nějak v pohodě, samozřejmě ani náhodou na prvních místech. Možná se blížím tomu prvnímu, rozhodně ne tomu druhému. To je důvod, proč jsem myšlenky na delší běhy odsunul na později a teď se soustředím na to, abych příští neděli doběhl těch dvacetdva kolem Ještědu… Člověk nemá nic přehánět a nemá si od jednoho roku běhání slibovat, že bude šlapat na paty machrům. Stejně tak se ale může tu a tam decentně přetestovat pro případ, že by těm machrům na paty přeci jen funěl a dělal čelo závěru peletonu :)

1. 9. 2016

Kolik musí kancelářská krysa naběhat, aby mohla pomýšlet na skyrunning, maraton či třeba ultra?

Včera mi SmashRun po synchronizaci večerního běhu vesele oznámil, že mi zbývá 6 kilometrů, abych za srpen naběhal rovných 200 km. Povzdechl jsem si, protože jsem od přírody líný člověk, šel jsem obstarat děti a když už se nacpaly do postelí, převlékl jsem si tričko a šel doříznout těch šest. Tak mocná je magie statistik a žebříčků. Nedotáhnout dvě stovky, když už zbýval jen kousek, mi bylo líto.

Shodou okolností to také za chvíli bude rok, co nějak vážněji běhám. Shodou okolností jsem před pár dny natočil svých letošních 1000 kilometrů což mi v tom ročním součtu dává cca 1300 kilometrů. Poslední čtyři měsíce se držím přes 150 kilometrů měsíčně, v srpnu poprvé přes 200 kilometrů, shodou náhod samozřejmě. Hodně tím zahýbají velké běhy, to si uvědomuju velmi dobře.

Původně jsem si tenhle blog začal psát na jednu stranu proto, abych si utřídil myšlenky a názory. Psaní mi na to pomáhá, uvědomit si, co a jak dělat a pro něco se rozhodnout. Ale na stranu druhou i jako mírné vodítko pro ty, kdo chtějí začít a nejsou si jisti, kam je to dovede. Vždycky, když čtu příběhy známých běžců, uvědomuju si, že za sebou mají deset a více let běhání a tedy jejich výsledky jsou pro mě neaplikovatelné. Nerozumějte mi špatně, nejde mi o to, předběhnout Jurka nebo třeba Radka Brunnera, spíš mi jde o to, kdy se asi tak můžu postavit na jaký závod, aby to nedopadlo trapně. Abych to upřesnil: ve které fázi svého běhání si mohu na co troufnout, abych se ctí obstál?

Svůj první oficiální půlmaraton jsem běžel letos v dubnu, to jsem měl naběháno tak 400 kilometrů. Dal jsem ho se ctí v čase 1:53. Nebyla to brnkačka, ale byl to ten dobrý a zasloužený dojem začínajícího hobíka. Zcela přiměřené. V tu dobu jsem navíc měl 95 kilo. O měsíc později desítku v Brandýse pod 50 minut. Zase spokojenost, spíš než čas bylo dobré to poměření - vždycky jsem doběhl mezi polovinou až druhou třetinou doběhnuvších, víc jsem nečekal. Od té doby určité obavy, zda nejsem na stropě svých schopností a zda bych příště předběhl sám sebe, protože normálně takhle rychle desítku ani půlku neběhám.

Co dál? Běžet maraton? Asi jo. Rád bych, jenže mi chybí ta měřítka. Kolik přípravy je dost, aby ho člověk dal se ctí (tedy kolem čtyř hodin)? V Energomonitoru, kde se motivací dost zabýváme (i když pro spotřebu energií) se držíme zásady, že důležité není ani tak stanovit si cíl, jako ten cíl nastavit přiměřený možnostem. Že bych maraton uběhl, jsem si celkem dost jistý. Nějak bych to dotlapkal. Jenže kdyby to bylo za šest hodin, byl bych zklamaný, asi i za pět. Pod pět bych si ho oficiálně “moc hezky užil” a radši bych to nerozpatlával, pod čtyři bych byl pyšný jak blecha a všude se s tím nenápadně vytahoval …

Proto se snažím studovat běhy ostatních lidí na Stravě a vydedukovat z toho, co kdy kdo dal. Není to moc jednoduché, protože tam typově nejsou zrovna shodní lidé. Kluci, co pět let běhají každý druhý den patnáctku a váží o patnáct kilo míň a nikdy maraton nezkusili - nebo ti, co začali ještě později, než já.

Maraton byl “benchmark” dřív. Teď se mi zalíbilo hodně “delší” běhání v terénu (delší proto, že to v mém případě znamená 20-30 km). Párkrát ozkoušeno na výběhu, vím, že někde u 25 km trasy je moje hranice komfortu. Bylo to vidět na nedělním kokořínském výběhu, kde mi to do té pětadvacítky šlapalo, ale pak se to hodně lámalo (dost i vedrem a dehydratací). Musel jsem se nacpat gelem, abych popoběhnul. Je to cajk, nebo nebo sebetýrání? Strýček Google je názoru, že jsem nenaběhal dost pod anaerobním prahem, takže to je motiv na podzimní sezonu.

Hloupé je, že tohle je těžké někde načíst. Většinou jsou k dispozici propagační historky lidí, kteří běhají léta a kteří popisují, jak pobíhají po nějakém ultratrailu, jenže jak dlouho začínajícímu běžci potrvá,  než může pomyslet na svůj první kratší ultratrail, třeba 60 km? Já nevím. Jakub tvrdí, že už za rok, jenže jeho případ je taky specifický, proto se tomu bráním. Nechci se nechat sbírat někde na trati na čtyřicátém kiláku.

Když jsem si v srpnu probíhal trasu Ještědského skyrunningu, nebyl jsem moc pyšný. Ano, měl jsme málo času, ale po pravdě, taky jsem byl po těch osmi kilácích, kdy jsem stál na vrcholu, slušně vyflusnutý. Měl jsem mírně jinou představu o pohodě, v níž to vyběhnu. Pak jsem studoval zbytek trasy a zjistil jsem, že jsem vlastně uběhl to nejhorší. Že ten zbytek nebyl takový masakr, protože už se nějak muselo i dolů do cíle. Dolů jsem další čtyři odběhl a chyběla mi desítka. V Alpách jsem výběh nahoru pocvičil, získal víc sebejistoty (tolik, co tři malé běhy mohou dát) a tak nějak jsem si řekl, že bez vnitřního tlaku to nepůjde a vesele jsem se na 18/9 na ten ještědský KTRC přihlásil. Uvidíme, je to nějakých 22 kilometrů, tak to nebudu mít alespoň dlouhou uličku hamby, když to tam vzdám. A časový limit jsou čtyři hodiny, to mě pořád tak nějak utěšuje, že to bych fakt mohl dát.

A v posledku, pořád všude čtu ve všech článcích o tréninku na horské běhy a ultra: nepřepalte to, nenastupujte na ně příliš brzo, bez naběhaných objemů. Jenže sakra, co je “naběhaný objem” pro 22 kilometrů kolem Ještědu? Kolik je to na to, abyste mohli dát 60 kilometrů trailu?

No a protože jsem v literatuře ani u strýčka Google žádnou representativní odpověď nenašel, rozhodl jsem, že nejjednodušší bude praxí vyzkoušet, kdy se může kancelářská krysa vydat  na skyrunning, maraton a nějaké to ultra a jestli to doběhne. Protože když ne teď, tak příště, že jo :)

Ocením vaši zkušenost: kdy jste dali jaký závod, v jakém čase, jakou jste měli váhu, průměrnou tepovku a kolik jste do té doby měli  naběháno celkem? Pište do komentářů :)

Chcete dostávat Krysu do emailu? Zadejte svůj email:

Doporučuju si přečíst:

Placené funkce Runkeeperu a Stravy a jejich přínos pro běhání

Vedli jsme tuhle s Jakubem debatu o tom, jaké softy na běhání používáme a zda mají pro nás hodnotu jejich placené funkce. Leží mi to v hlavě...