29. 8. 2016

Kokořínským dolem letních třicet (kilometrů i stupňů)

V pátek večer Jakub píše, že si žena sbalila kufry a odvezla děti k mamince. Než mu stihnu odepsat, že mu držím palce, vyklube se v další SMS situace méně hororuplná, byl to plánovaný opušťák, Jakubovi zbylo auto, prázdná lednička a víkend času. Čili potřebuje provětrat nový vůz, nakrmit a zabavit. Jelikož se u nás na neděli chystaly švestkové knedlíky, byl termín jasný, programově jsme se naladili na malý výběh. Sedl jsem k mapě a vysmahnul jsem patnáctikilometrovou trasu kokořínskem, což bychom měli stihnout za dopoledne, než bude pekelné vedro. Jakub k tomu drobnou editací přidal ještě deset, abychom do Kokořína nejeli kvůli pár minutám běhu a program na neděli byl jasný. Pro jistotu jsem ještě obeslal Honzu, který přibral Kubu, takže jsme v neděli v devět stáli na startovní čáře společného výběhu před hospodou u Grobiána čtyři. Vzal jsem to jako svůj narozeninový výběh k oslavě dožité dvaačtyřicítky a malou rekapitulaci půlročního snažení od Polabského uprchlíka.

Výhoda Kokořínského dolu pro neděli byla jasná. Běh v lese, zpravidla ve stínu, většinou mezi chladivými skalami. Doběhli jsme na Vojtěchov, pak přes fakultativní výběh a seběh Jestřebických pokliček na Jestřebice. Tam se ukázalo, že jsem si mezi tím v Mapách spletl růžovou značku cyklostezky s červenou naší trasou a běžíme beznadějně blbě. Dynamicky jsme trasu přeoptimalizovali, hodili terénní vlnku spojenou s broděním kapradím a šlapali na Dobřeň a zpět na Vojtěchov.

Kdo si nezapnul hodinky pozdě jako já, natočil přes 28 kilometrů, já o dva méně. U Grobiána jsem do sebe otočil dva půllitry smíchaného piva s jablečným džusem, Honza tvrdil, že je to lahoda, výčepnímu se protáčely panenky, ale pravdu měl Honza.

Drobné poznatky: vedro mi fakt nesvědčí, je potřeba důkladně pít, nečekat na žízeň. Od Jakuba jsem si vypůjčil jeho vestu Salomon S-LAB ADV SKIN 12 - moc fajnová věc, běhá se v tom velmi příjemně, je to něco jiného, než můj reklamní batůžek Nokia, ovšem taky za čtyři litříky. Za třetí, forma stále nic moc - kdo běhá o několik let déle, ten mě na těch třiceti kilometrech ve vedru vcelku dobře užene.

Jakub se mě snažil nalákat na nějaký šedesátikilometrový závod. Musím říct, že jsem toho měl po těch 25 km kokořínskem docela plné brýle, takže tím je šedesátka odepsána. Jestli něco takového, tak příští rok. Což mi připomíná, že ještě v pátek jsem se neprozřetelně přihlásil na KTRC kolem Ještědu, to je ta trasa, co jsem ji zkoušel proběhnout. Tentokráte na to snad budu mít čas a snad jsem se i lépe připravoval. Jo, je to ta trasa, co jsem o ní prohlásil, že to může běžet jen blázen. Já to půjdu, takže cajk… a bez toho, že to zkusím na ostro znovu, se nezlepším.

Jinak Kokořínsko je na běhání fakt malebná oblast. Kontrolní výběh je nutno v brzské době opakovat!

25. 8. 2016

Skywalking v Alpách (hory a běh, to se mi líbí)

Vyrazili jsme s kompletní rodinou do Alp - zapůjčili jsme si od rakouského bratrance jeho chalupu v koutu Vorarlbergu, který jsem neznal. Alpy jsou v tomhle skvělé: kromě přírodních krás tu mají i lanovky, které vás vyvezou na vrcholky kopců, takže už nejdete několik hodin hlubokým lesem, abyste se dostali na výhledy, ale chodíte po náhorních planinách, případně výrazně menším množstvím kopců. Což je skvělé, když s sebou máte malé děti a Mariánka to ocenila. Další výhodou je, že zde mají kartu, na kterou můžete všechny autobusy a lanovky používat zdarma, takže doprava je tady velmi pohodlná a jednoduchá, člověk se nemusí tahat s autem a vracet se k němu.

Já jsem vyšetřil trojici odpolední, kdy děti odpočívaly, abych vyběhl do kopců. Suše jsem využil toho, že jedna cesta do kopců nám začínala kousek od baráku. Bydleli jsme na úrovni 800 m.n.m. a asfaltka mezi loukama šla prudce nahoru do lesa, kde už z ní byla štěrkem sypaná stezka - něco mezi svážnicí a cestou pro obsluhu horských chat terénní čtyřkolkou. Sice jsem původně myslel, že si příště najdu jinou cestičku, možná více horskou, ale pak jsem to vzdal - tahle byla při ruce a času nebylo nazbyt.

15. 8. 2016

Pár interních poznámek ke skyrunningu

Ze “zkušenosti” se skyrunningem na Ještědu si tu pro sebe sumarizuju pár poznámek vyzkoumaných praxí.

  1. Skyrunning je občas taky skywalking - když je kopec příliš prudký, nemá smysl vyšťavovat se pokusy do něj běžet, spíš jen rychleji (pokud to vůbec jde) stoupat.
  2. Hůlky by se mohly hodit. Nutno ověřit, mohlo by mě taky štvát mít pořád něco v ruce. Mám je teď do Alp, tož uvidíme.
  3. Je fest důležitý zvládnout mapu. Mapy.cz jsou na běhání otřesný, bohužel zatím to nejlepší. Asi by bylo lepší GPX převádět do Stravy (Ještědská trasa nešla bez chyby, tak proto jsem to řešil přes Mapy, které mají import GPX pouhým přetažením a funguje suprově). Kufrování při skyrunningu stojí síly fyzické i psychické.
  4. Vždycky gel nebo něco na zub. Teď jsem si vzal jeden gel spíš jen tak, aby se mi neválel doma, přeci nebudu na dvaceti kilometrech běhu nic jíst. Pak jsem se oblizoval už po deseti, když jsem byl grogy. Takže rozhodně potravinová rezerva se hodí.
  5. Tohle by mělo být na prvním místě: oblečení. Běžel jsem v tričku, protože bylo teplo, na hoře byla větší zima, ale to jsem věděl. Kdybych trvale běžel, ničemu by to nevadilo, jenže jak jsem se zastavoval, hrozilo prochladnutí. To jsem řešil zateplením větrovkou. Brát si tedy rozhodně větrovku, pro jistotu termofolii (nebude se mi chtít ji vyndávat, protože se blbě pakuje zpět) a asi i náhradní tričko. Zakoupil jsem merino tričko, vyzkouším příště to, v něm by se nemělo prochládat tak snadno.
  6. Voda, něco k pití. Hodí se i na kratší běhy, pořešit to tak, abych to nemusel mít furt v ruce, protože když házím tlamu do houští, mám tendenci flašku pustit a pak se zle hledá.
  7. Kapesník pro každý případ, hlavně na otírání potu. Možná náhradní šátek na hlavu, když se tak potím.

A pak už jen drobnosti, například víc trénovat stoupání, zjevně je to odlišná běžecká disciplína, při které se zapojují všechny možné i nemožné svaly, které se normálně nezapojují. Když se to netrénuje, tak to nejde ani nahoru, ani dolů tak dobře a ještě pár dní po běhu do kopce se člověk nemůže pořádně pohnout…

7. 8. 2016

Jak jsem si odběhl Ještědský Skyrunning KTRC (měsíc před ostatníma a se slušnou ostudou)

Původně mě jen honila mlsná a říkal jsem si, že bych si šel zaběhnout nějaký běžecký závod. A protože v okolí se běží hezký půlmaraton v září v Liberci, řekl jsem si, že tam. Ušil jsem na sebe nejbrutálnější fyzický masakr poslední doby. 

5. 8. 2016

Další pokusy se zátěží v dostupném čase (a KTRC Ještěd Skyrunning půlmaraton 2016)

Po třech týdnech běhání v aerobním prahu jsem si tenhle týden zkusil naordinovat maximální zátěž v čase, který mám k dispozici. Vymyšlené to bylo asi takhle: ráno poběžím na metro, to je cca 15 kilometrů, v poledne dám půl hodiny plavání místo oběda, odpoledne poběžím domů - tam jsem zbaběle dal kratší variantu, z vlaku, tedy 7 km.

Takže jsem to ve čtvrtek prubnul. Samozřejmě jsem si vybral den, kdy jsou největší vedra, tak už to chodí, ranní běh z Brandýsa do Letňan byla parádička, jenže tepovku jsem měl dost vysoko, nepodařilo se mi ji stlačit pod 140 - to už bych musel fakt krokem a to se mi nechtělo. Přičítal jsem to vedru, batohu s notebookem (+3 kg) a tomu, že ráno asi nejsem zvyklý běhat.

Polední plavání mi udělalo dobře, i když teda AXA bazén, to je koncentrovaný chlor, to se musí nechat. Ale v mezích možností paráda, zvláště ve vedru.

No a pak jsem si dal showdown period, tedy test, jak se mi poběží v plném výkonu domů. Sedm kiláčků ze Zelenče se mi podařilo otevřít v (na mé poměry) rychlém tempu, jenže po čtyřech kilometrech mě napadlo podívat se na tepovku a ta šla nahoru přes 180 až k 190 a výše, až k maximu 197. Tak jsem přibrzdil, protože jsem si tak nějak pamatoval, že tohle je můj limit a každý píchnutí v hrudníku už jsem bral jako příznak infarktu.

Vysvětlilo se to až doma, kdy jsem zjistil, že se mi podařilo vypnout automatické párování Garmin 235 s hrudním pásem, takže všechna data o tepovce se berou z optického čidla v Garminu, které tradičně silně přeměřuje. Teď samozřejmě doufám, že to takhle bylo, že to není zpětná racionalizace a moje běhání není čistá magořina. Původně mi totiž celou zbylou trasu ze Zelenče vrtalo hlavou, jak je možné, že tři týdny na mé poměry intenzivního aerobního běhání se nijak neprojevily.

Na každý pád jsem si zaběhl malý osobní rekord na pět kilometrů 23:45 - on ten počátek je z kopce, tak to není úplně fér se tak srovnávat s ostatními, ale jelikož Zeleneč beru jako svou referenční trasu na kratší běhy, sám si to podle toho srovnávám. Na druhou stranu mi data kazí srovnání, protože teď nevím, jestli jsem se zlepšil v rychlosti, nebo ve schopnosti běžet s vyšší tepovou frekvencí (což mě zase tak moc neláká).

Fakt ale taky je, že po těch 22 kilometrech ve dvou bězích, troše plavání a práce, jsem byl večer rád, když jsem se doploužil do vietnamského bistra autem. Dělat to každý den je zatím nerealistický, ačkoliv původním záměrem bylo prubnout, zda to dám hlavně časově, v rozmezí práce - domácnost. Dám, ale je to na hranici toho, co se dá třikrát - čtyřikrát za týden podniknout a nenarazit s tím v práci a nelimitovat domácnost.

KTRC Ještěd Skyrunning půlmaraton 2016

O víkendu jedu pro děti do Liberce, chvíli před tím jsem si všimnul, že v září se běží v Liberci ještědský Skyrunning, což je půlmaraton s převýšením 1250 metrů. No a protože na webu je mapa trasy, tak jsem se na to koukal a dumal, jestli bych to zvládl v nějakém neturistickém čase. A řekl si, že než nad tím bádat, bude lepší si tu trasu proběhnout, což v sobotu zkusím, když to časově vyjde. Teprve pak se půjdu v případě spokojenosti přihlásit :)

Bohužel nemohu najít výsledky z loňska takže vůbec netuším, kolik je na takovou trasu realistický čas v kategorii koule-důchodce. Něco mi napovídá, že si na takové trase asi osobní rekord na půlmaraton nevylepším :) Mimochodem, nechystáte se tam někdo v září?


30. 7. 2016

Prokoučované závody a běhání lesů

Přihlásil jsem se na Zátopkův zlatý týden. Říkal jsem si, že ze tří závodů alespoň dva dám, když je mezi nima pár dní. No, nedal jsem ani jeden. Rodinná dovolená, děti k babičce a nakonec návštěva alergologie. Dneska se běží noční Kuks, jenže přijedou děti a žena, tak to mi prakticky jistě neprojde a zítřejší Šumava, to jsem si ani nedělal velké šance. Naštěstí jsem po poslední zkušenosti nic neplatil a ani neregistroval. Když to tak pozoruju, nedám přes léto nic. Rozhodl jsem se z nevýhody udělat přednost.

20. 7. 2016

Jak jsem běhal s Keňanem

Osobní keňský trenér běhu? Dneska není nic nemožného. Nedávno jsem šel běhat z práce na Letnou. Tak si tam poklusávám, teprve se rozkoukávám, jsem tam poprvé, lidí mraky, běžců nepřeberně. No a v jednu chvíli se ke mě přidá takový hubený osmahlý čahounv tričku, kraťasech a ošmajdaných botách. Běží kousek vedle mě, pak mi anglicky říká, že napadám na pravou nohu a že na to jsou nějaký cviky. Dodává, že je z Keni, že běhá a že kdybych chtěl, tak můžeme trénovat spolu, je levnej. A že si můžeme jít zaběhat, že mi za pětikilo ukáže všechny triky.

Vysvětluju mu, že pětikilo je docela dost, je vidět, že je to muž dohody, jenže já sebou mám jen kovovou pajsku, protože jsem měl takový sen, že si na Letný po běhání dám třeba limču nebo pivo, než seběhnu do práce a převléknu se, zrovna jsou vedra, že by jeden padl. Na druhou stranu, za tu prču to stojí, říkám, že sebou mám jen pade a že nemusím vidět všechno, ber nebo neber, krátký společný běh. Směje se (no on se směje furt) a říká, že tak jo. Zjevně kšefty nefrčí.

Při běhu kecáme. Říká, že je klasický keňský příběh, teda že nikdy neběhal s vodou od studny a ani do školy že nijak zvláště neběhal, ale prostě běhal a běhal docela dobře, dostal se k trenérovi a někam se dohrabal. Na místní keňský poměry jako že dobrý. Jeho živobytí je, že objíždí spíš druhořadý maratony, tam ho za nějaké peníze najímají jako keňského běžce, který dobíhá na prvním či druhým místě. Blbý je, že kšefty shání manager, který má kontakty a domluví se, navíc teď je plonková doba, největší parna, to se líp placený závody neběhají. Takže si přivydělává v parku tím, že kouká po běžcích a nabízí jim lekce nebo si jen tak zaběhat.

Je dobrej. Teda na mě. I když já na jeho pokyn běžím sprintem a nevydržím to víc, jak pár stovek metrů (zlatý voči, spíš desítek), běží zlehka vedle mě, sleduje mě, pořád mi dává instrukce, počítá mi rytmus kroků, nebo vykřikuje tajný keňský zaklínadlo proti zakopnutí, co já vím co, v tý rychlosti už se zvuk hůř nese. Naštěstí mu na to, aby začal autonomně vykládat, stačí moje dvouslovná otázka, kterou ještě zvládám. Snaží se mě naučit keňskou běžeckou abecedu, vzdávám to, protože to vypadá, jako bychom se prali s letadlama nad náma.

Loučíme se, já už jsem utahaný, upoocený a je mi trapný, že jsem za svých pade dostal víc, než bych čekal, ale nevypadá, že by ho ta půlhodinka trápila. Asi fakt potřebuje manažera. A já to pivo. Slintám, když probíhám kolem zahrádky obsypané hosty, marně vyhlížím někoho známého, kdo by mě pozval či i někoho neznámého kontaktážního, ke komu bych se pozval...


19. 7. 2016

Před a po (10 měsíců, 20 kilo, tisíc kilometrů)

Milník. Tisíc naběhaných kilometrů. Dostal jsem onehdá otázku, jaký je praktický rozdíl před a po. Včera mi fotoaplikace shodou okolností nabídla moje interní selfíčko staré deset měsíců, to jsem si hrál s focením po běhání do Fitbitu (záhy jsem s tím skončil, nepochopil jsem, na co je to dobrý). Tak jsem po doběhnutí udělal dnešní aktuální a lze to porovnat.

15. 7. 2016

Knihy o běhání - pro mne obecně dost zklamání

Když jsem před rokem začal běhat, koupil jsem si pár knih o běhání. Je to další zajímavá zkušenost, protože žánr mě míjí.

12. 7. 2016

Tisícovka kilometrů v nohách a běhání po horách

SmashRun mě upozornil, že mám za sebou tisíc kilometrů. To je na běhání to hezký, pořád jsou nějaký výročí a milníky, který je možný slavit a SmashRun je extrémně nápomocný v tom, je hledat. Prakticky o každém běhu mi řekne nějaké positivum, když už nic o rychlosti, tak to byl nejdelší běh takhle pozdě v noci nebo naopak běh za nejvyšší teploty.

11. 7. 2016

Jak se vyvarovat konfliktu mezi vlakem, synem a běháním ...

Vojta rád jezdí na kole, já vedle něj běhám, Chvíli proto, abych mu poasistoval u začátků, teď prostě jako doprovod, protože kolo nemám, jezdit na něm mě zvláště nebaví a radši běhám. Vždycky, když se mě na to lidé ptají, vysvětluju, že jsem prostě líný jezdit na kole. Nicméně Vojta se na kole zlepšuje a tím i zrychluje. 
V sobotu jsme vyrazili do Předklášteří do Porta Coeli, abychom se podívali, jak to dopadne, když vykopnete vyměřovací kolík klenby, která se jednou stane gotickou klasikou. Vojta šlape, je to taková udusaná lesní cesta, mírně z kopce, je kus přede mnou. Někde za náma zahouká vlak. Tím jsem si vzpomněl, že trasa vede při železniční trati. Vyndávám mobil a koukám se pro jistotu do mapy. Asi za kilák se cesta kříží s tratí. Volám na Vojtu, aby před tratí zastavil. Neslyší a uhání dál. Křičím hlasitěji, jenže mě prostě neslyší.
Otáčím se, jestli neuvidím dědečka, který jel s námi, ale je příliš velký kus za mnou na cestě.
Zrychluju, abych Vojtu doběhl.
Slyším svištění vlaku po kolejích někde za náma. Vojta už je v dálce, za ohybem cesty, šlape statečně, aby mi frnknul. Představuju si, co všechno může jeho experimentátorská hlava na železničním přejezdu vymyslet a zrychluju ještě víc. Řvu na Vojtu, ať zastaví, ale nemůže mě slyšet.
Běžím už hodně za krev, takhle rychle jsem nikdy nesprintoval, natož abych v tom tempu zvládl dát kilák. Vlak burácí těsně za mojí hlavou.
Vbíhám do zákruty cesty, Vojta stojí přesně v místě přejezdu, na který vjíždí rychlík na Tišnov a něco křičí. Jsem tu pozdě. 
Doběhnu z posledních sil. Vojta křičí “Jak je ti Rakousko” a poslouchá, jestli se pod jedním z největších viaduktů ve střední Evropě rozléhá “ouzko”. Zakloníme hlavu a díváme se na oblouk křížící o mnoho metrů výše naši cestu, nad níž burácí přejíždějící vlak.
Na mobilu mi pípne Strava s gratulací k osobnímu rekordu na půl míle. Zlepšil jsem ho více jak o minutu na kilák. 
Tož to je tak, když na mapě v mobilu za běhu přehlédnete ty mantinely značící, že naše cesta trať podchází. A ponaučení, že si přeci jen to kolo budu muset koupit.

30. 6. 2016

Balada o rychlosti běhu a dynamičnosti času

Tohle byla jedna z prvních věcí, co jsem vyzkoušel, když jsem začal běhat: jak o moc rychleji poběžím, když poběžím na plný ceres. Bylo to slovy bulváru “šokantní”.

27. 6. 2016

Zkusil jsem to obráceně: běžet do práce, nikoliv z práce

Snažil jsem se naložit si tento měsíc víc kilometrů, ale Garmin na mě řve, že bych měl dát pauzu. Tak jsem se od pátku flákal. Ale dneska jsem si vykračoval se synem do školky, pak mě napadlo, že je ideální konstelace, jen jsem si ve školce převlíkl tričko, pracovní hodil do batohu a vytáhl běhací. A vyběhl na vlak.

V zásadě to není změna proti běhání z vlaku - kromě toho, že teď je to běhání NA vlak. To znamená tvrdou časovou hranici, bo vlak nepočká. Vlak jezdí jednou za půl hodiny a už by se mi nehodilo minout tenhle. Původně jsem měl pohodlných 50 minut na to, dát sedm kiláčků, jenže Vojtovo mrcasení ve školce při převlékání stáhl tenhle čas na 40 minut a to už je mírný stres, protože už je tam jen malá rezerva na cokoliv, co se může stát.

Nakonec se nic nestalo, v klidu jsem doběhl do Zelenče, za nádražím si sundal tričko, usušil se sušším zbytkem běhacího trička a převlékl se do náhradního trička na běhání. Ještě, že jsem měl dvě. Na sebe jsem si hodil větrovku, abych neprochladl. Větrovka je moje psychologická podpora. Sice jsem si ji kupoval kvůli dešti a zatím vždycky, když pršelo, jsem byl buďto líný si ji obléct, nebo pršelo už tak moc, že bylo dost fuk, že už jsem si ji konečně oblékl. Chtěl jsem prostě lehkou bundu, kterou můžu mít vždy sebou a na to je perfektní a funguje mi hlavně jako termopodpora, nemusím se bát, že bych prochladl větrem, před ním chrání parádně.

V práci máme naštěstí sprchu, takže jsem se stihl zrestaurovat a krom toho jsem dneska měl dlouhý kalhoty, který se dají použít jak na běh, tak skoro i do práce - a nemám žádné schůzky :)

Minulý týden bylo vedro jak svině, nakonec jsem se dostal k běhání jen přes den, večer bylo dost práce. Takže jen třikrát právě ze Zelenče. Dva běhy byly v pohodě, ale ve čtvrtek jsem si říkal, že bych si mohl dát čtrnáctikilometrovou trasu z Černého Mostu, abych nahnal tonáž. Když jsem se v práci převlékal, kolega mě zviklal, že je venku dost vedro. A skutečně vylezl jsem z kanclu a těch 35 °C bylo velmi privela. Takže jsem si dal krátký sprint na vlak a běžel sedmičku ze Zelenče, přičemž celá ta trasa je na plném slunci. Strava tvrdí, že bylo 25°C, ale domácí teploměr ukazoval ve stínu o deset více. Vypil jsem sedmičku vody, doběhl jsem i tak slušně dehydrovaný a čtvrt hodiny jsem na sebe lil ve sprše studenou vodu.

Den před tím jsem shodou okolností četl článek o tom, že ve vedrech se má běhat o 7-10% pomaleji, než je běžný standard. A protože jsem ten čtvrtek běžel “na pohodu”, dá-li se to v tom vedru tak označit, mrkl jsem se do výsledků na Stravě. A skutečně, běh v takovém vedru je zhruba o těch 10% pomalejší, než když je o deset stupňů méně. Budu to sledovat, zda to byla jednorázová výchylka.

Tak, odpoledne si to dám ještě zpět a uvidíme, jak to půjde.

22. 6. 2016

Jsem rád za ty černé boty

Byl to dobrý nápad, koupit si černý, nenápadný boty na běh. Když jsem tehdy měl na výběr, byly tam samý blištivý boty, modrá se stříbrem, jedovatě zelená, svítivě červená. Vomera jsem si vybral proto, že mi seděly trochu zvláštně (furt nevím, zda je to výhoda či nevýhoda) - a taky proto, že byly prostě černý, jen tu a tam nějaká tmavěmodrá nit. Co je v tom za výhodu? Dá se v nich chodit do práce.

Zjistil jsem, že práci mám z pohledu běhání výhodně položenou. Sedíme na Florenci (přímo v ulici Na Florenci), takže rychle vyběhnu na Letnou, mám to tam kiláček, kdy se akorát rozehřeju, dám si kopeček nahoru a nahoře běhám jak turbokoule. Jen v Lumbeho zahradách mě zmátla značka, u které nevím, jestli to znamená, že se nesmí šlapat na trávu nebo že se tam nesmí běhat, musím se tam někdy ochranky zeptat, neměl jsem zrovna morál jim tam prosvištět, aby se neusnesli, že je to uprchlík a neopětovali palbu.

Můžu taky běžet do Karlína podél řeky až na Libeňský ostrov, je tam parádní stezka, akorát teď je nacpaná hipsterama, kteří tam hrají plážový volejbal a občas i pár běžci z okolních kanceláří. Čili když si chci dát v práci přestávku, dá se to a je to příjemnější, než běhat v noci doma.

Základem ovšem je mít boty sebou. A v tom mi pomáhá, že černá Vomera k džínům vypadají jako že v pohodě, občas je musím teda přebrat kartáčem, jako když jsem minulý týden zapadl po stehna do bahýnka. Taky je dobrý zvyknout si, nedávat si na hi-level schůzkách nohu přes nohu, protože zblízka ty boty přeci jen vypadají jinak, než mokasínky od Geoxu. A chtějí občas vysprejovat, aby nebyly čichometricky nápadné. Ale jinak cajk a luxus, protože si nemusím nosit dvoje boty.

Navíc využívám dopravní situaci a domů běhám. Tedy, dojedu vlakem do Zelenče (nádraží mám dvě minuty sprintem od práce) nebo na Černý Most - a pak si dám sedm nebo čtrnáct kiláčků příjemného výběhu. Zejména ta Zeleneč je opravdu bezbolestná, protože v součtu se už dostávám na stejný čas, jako když jedu až domů MHD. Včera jsem si udělal radost, trochu jsem přidal, v půli cesty jsem musel konstatovat, že běžím tak rychle, že už i Zátopek by si musel zavázat kanady - a dal jsem sedm kilometrů pod 35 minut, pod pět minut na kilometr, což bych rád považoval za svůj nový standard na tyhle trasy.


Dneska má být tepleji, mám víc času (včera jsem měl po hi-level schůzce, kdy jsem učinil objev s nepřehazováním nohy přes nohu a už jsem se nechtěl dráždit), takže si dám Černý Most. Všechno to jde díky tomu dlouhodobějšímu plánování, kdy se mi podařilo odstranit nutnost přenášet si z práce notebook na večerní domácí směnu, optimalizoval jsem trasy a nemusím si tahat druhé boty, v neposlední řadě i to, že ty vzdálenosti v pohodě uběhnu.

A abych to neměl tak jednoduché, začala mě honit mlsná a říkal jsem si, že bych mohl ty trasy natočit na video. Ať i neběhající mají představu, jak to vypadá. Vydrželo mi to přesně pět minut, než se ukázalo, že je lepší se s programem na natáčení videa (Filmic) naučit před tím, než vyběhnete a ne až za běhu. Večer jsem to nastudoval, mezi tím mi to zase přišla pošetilá myšlenka. Tady je to torzo, ukládám ho spíše pro sebe...





20. 6. 2016

Já ty závody nějak nestíhám :(

Tak nějak jsem si plánoval, že bych mohl každý měsíc vyrazit na nějaký závod. Jako ve smyslu: změnit trasu, okouknout, jak se to dělá jinde, povyrazit si. Zahnat nudu, protože když běháte po pár trasách, tak ta nuda logicky přijde. A hledání tras je na běhání postupem času to nejnáročnější.

No a jak to dopadlo? Naplánoval jsem si vždycky jeden hlavní závod a jeden do rezervy na každý měsíc. Duben dopadl (Půlka v Nymburce), květen byl dost na pováženou a vyšlo to jen proto, že jsem ho měl skoro za barákem, v Brandýse (desítka). Karlštejsnké Běhej Lesy o víkendu nevyšly - obstarával jsem děti. Příští víkend má být taky něco, hezká půlka či co jako Horský půlmaraton - a ni to nevyjde. Na červenec jsem si našel další dvě pěkné věci, tak ta první je přesně v ten den, kdy do města dorazíme na dovolenou, jenže ráno - a ráno tam tutově nedorazíme. No a Zátopkův zlatý týden, hned jak jsem ho objednal a zaplatil, tak se ukázalo, že koliduje s další dovolenou. Tak tím si škrtám i červenec.

V srpnu, když bůh dá, změním na chvíli podnebí na rakouské Alpy, to bude změna sama o sobě. Předpokládám, že kromě toho se mi nepodaří vynajít čas nijak a zase to budu vytloukat tím, že běhám z práce. Nejbližší možný termín je tedy v září, s velkými otazníky. V lepším případě se mi podaří vyběhnout z domu na dvacet kilometrů.

Konečně jsem pochopil, proč se nabízí tolik volných startovacích čísel ...

Ale stejně, kdybyste věděli o nějaké osvědčené hezké události v rozmezí 10-30 km v dojezdu z Brandýsa, dejte vědět :)

Chcete dostávat Krysu do emailu? Zadejte svůj email:

Doporučuju si přečíst:

Placené funkce Runkeeperu a Stravy a jejich přínos pro běhání

Vedli jsme tuhle s Jakubem debatu o tom, jaké softy na běhání používáme a zda mají pro nás hodnotu jejich placené funkce. Leží mi to v hlavě...